Jeden z momentálně nejsledovanějších výtvarných umělců střední generace Patrik Hábl (1975) dlouho přitahoval pozornost především svým smyslem pro experiment. Kombinováním přístupů malby a grafiky se mu ale během let podařilo dosáhnout nosného autorského výrazu, který mu začal sloužit jako skutečný výtvarný jazyk, tedy vizuální komunikační prostředek. Ten ovšem u Patrika Hábla není založen na tradičním příběhovém vyprávění, ale svým ukotvením v nedoslovném prostoru mezi realistickým a abstraktním zobrazováním staví především na asociativnosti, kdy mnohem víc naznačuje nebo zjevuje, než aby se zabýval prostou popisností. Vzhledem k tomu, že se dotýká obecných vjemů a pracuje s otevřenými tématy jako jsou tvář nebo krajina, zůstává přitom vždy místo pro vlastní imaginaci, zkušenosti a také emoce. Objektivně sdílená a tím pádem známá rovina se tak přirozeně překlápí do subjektivních prožitků, které se zpětnou interakcí zase stávají součástí kolektivní identity. Právě schopnost takový samovolný emotivně-myšlenkový proces rozpoutat patří k nejzásadnějším kvalitám Háblovy malby a odkazuje k ní také název výstavy.

Slovo vize v sobě spojuje vizualitu i schopnost vhledu do sfér, které jsou běžnému vnímání za normálních okolností nedostupné. Může to být například budoucnost, tedy časový úsek, který ještě nenastal, ale stejně tak se může týkat toho druhu představivosti, který probouzí osobní fantazii a ta se může otevřít v podstatě jakýmkoli směrem. Kompozice Patrika Hábla tak mohou fungovat jako jakési katalyzátory vědomí, obrazotvornosti, ale i paměti. Tím, že věci přesně nedefinují, ale předkládají spíš jejich připomínky, nenápadně aktivizují diváka a v ideálním případě ho dokážou přimět k tomu, aby na základě vlastních úvah vykročil ze své stereotypní každodennosti i komfortní myšlenkové zóny a pustil se na cestu objevování ná/znaků a souvislostí přítomných v obraze a skrze ně následně i poznávání sebe sama. Plátna Patrika Hábla je tedy možné zároveň vnímat jako jakási optická bludiště skrytých schémat se záblesky významů a trochu nepředvídatelnými křižovatkami idejí. Ne náhodou balancují na hraně skutečného a duchovního světa, které spojují v jeden prostupný celek.

To vše ještě podporuje autorova práce s formátem, který nezřídka přesahuje lidské měřítko, takže mění navyklé hierarchické parametry vnímání, a člověk má pocit, že do obrazu může téměř vstoupit, jindy je to právě naopak. Malý rozměr v kombinaci s drobnopisem dokážou reálně navodit pocit vzdálené perspektivy, v níž detaily ztrácejí na intenzitě a celistvost podstaty slábne v nedostupnosti. Jestliže Háblovy intuitivní kompozice představují vizuální a psychologické teritorium samo o sobě, jeho dlouhodobá snaha překročit dvojrozměrné limity plátna skrze intervence do reálného prostoru, který má občas tendenci modelovat, jindy narušovat, je dalším benefitem jeho práce. Vize, které zachycuje v rámci svých obrazů, se tak totiž stávají nečekanou součástí skutečnosti, mění její charakter a možnost prožitku.

Radek Wohlmuth, kurátor výstavy

Dům umění a kostel sv. Václava v Opavě