Sochař a hudebník Libor Krejcar (1961), rodák z Hořic v Podkrkonoší, je původním vzděláním řezbář. V Hradci Králové se v průběhu studia učebního oboru umělecký zpracovatel dřeva pod státním podnikem Hudební nástroje ve druhé polovině 70. let dostal do kontaktu s představiteli východočeského výtvarného a hudebního undergroundu. Později přesídlil do Pardubic, kde se živil mimo jiné jako restaurátor řezbář v oblasti památkové péče, což se od počátku výrazně projevilo též ve volné tvorbě. V současné době žije a tvoří v Heřmanově Městci.

Název výstavy Skelety paměti můžeme vztáhnout k různým vrstvám Krejcarova díla stejně jako k faktu, že se jedná o pokus o subjektivně a selektivně pojatou retrospektivu. Původní význam slova skelet - vysušený - má souvislost s kočičími či potkaními mumiemi v útrobách kočičích madon. Dále potom odkazuje k tvarosloví ze dřeva vyřezávaných koček z nejznámějšího sochařova cyklu Pantheria, které jsou spíš než tělem pouze skeletem. Tento cyklus začal vznikat před polovinou osmdesátých let, inspirací byly sochy lvů zdobících vjezdy do rozpadajících se venkovských statků v okolí Kuksu a na Královedvorsku. Magorova Valdická (1983 - 1989) je tvořená jednotlivými články spojovanými čepy a obsahuje až později přidané vyryté tetování, přejaté z těl skutečných vězňů z osmdesátých let. Pozdější kočky jsou odhmotněné do podoby prořezávaného žebrovitého rastru. Pantheria - Florentina (1994) vychází z podoby zlacených dřevěných rámů z lipového dřeva v barokní kapli doudlebského zámku, na jejichž restaurování se Krejcar podílel. Sádrové antropo- či spíše angelomorfní Madony z cyklu Lesní hřbitovy (2002 - 2007) drží v prackách či ukrývají v nitru své atributy - kostřičky potkanů, lebku či ptačí hnízdo. Dojem relikviáře dotváří vnitřní nasvícení, postoje soch mohou připomínat modlící se madony, ovšem úšklebky ve tvářích s kočičími a zároveň lidskými rysy jsou poněkud zneklidňující.

Krejcar od počátku využíval odpad z restaurování - piliny a hobliny, ale i lýko, popel, grafit, křídu či kousky kovů. Původně jako součást instalace kočičích soch, později v podobě sypaných obrazů, skleněných vitrín vyplněných barevně odlišenými vrstvami. Vznikaly krajinářské obrazy menších i větších rozměrů, v jednom případě - Pomník padlým stromům - v podobě rozměrného prostorového útvaru vyplněného zbytky dřeva vytěženého v lese. Cyklus Krajiny těla z poloviny osmdesátých let tvoří pozlacené či polychromované plochy dřeva se záseky, připomínající obrysy těla, jizvy, ale dost možná i geologické útvary. V krajinách sypaných i řezaných je zjevná spjatost s prostředím východních Čech, s krajinou z okolí Heřmanova Městce, kam se Libor Krejcar přestěhoval v osmdesátých letech, i nedalekých Železných hor. Vztah k místní krajině protkané lomy se otiskl do cyklu vypalovaných kreseb vytvářených pomocí zápalných šňůr, používaných právě v lomech. Od roku 1998 jich vzniklo celkem padesát. Libor Krejcar klade velký důraz na dokumentace svých děl, vznikající ve spolupráci s fotografy (mj. Věroslavem Škrabánkem či Štěpánem Bartošem) a záznamy koček a sypaných obrazů v lomech a na stráních Železných hor tvoří další významovou vrstvu.

Ve druhé polovině osmdesátých let začaly vznikat sochy odlévané do kovu, kromě verzí z cyklu Pantherie vznikl i nový cyklus 142, inspirovaný příběhem o utrpení svatého Bartoloměje, kterému je zasvěcen pozdně barokní kostel v Heřmanově Městci. Podobně jako Magorova Valtická, i tato díla v podobě fragmentů mužských těl obsahují autentická tetování, vyleptaná podle těch na těle vězňů. Alternativní název cyklu - Z písní labutích - je dalším odkazem k Ivanu Martinu Jirousovi, s nímž byl Libor Krejcar v intenzívním kontaktu zejména po roce 2000. První socha z cyklu, Svatý Vincenc neboli Dvojjediný (1990) je dvojhlavou sochou odkazující ke karetní figuře. Pečeť hospodského prostředí nese i dílo V zahradě Eden (1990 - 1994), hruď s vytetovanými verši z Desatera a ironickým odkazem k restauraci Eden v Heřmanově Městci, která byla místem, kde se Jirous s Krejcarem pravidelně scházeli na partie kulečníku.

Paralelně s výtvarnou tvorbou rozvíjel Krejcar hudební experimenty. První nahrávka vznikla v roce 1982 ve sklepě domu v pardubických Jeseničánkách. Záznamy, v nichž dominoval zvuk elektrické kytary, s bratrem mixoval na magnetofonu Tesla B 101 a vydal pod názvem Zpětné vazby na kotouči v padesáti kusech, v plexisklových krabicích. Další zvukové bloky vznikly v roce 1990 v Heřmanově Městci ve spolupráci s Luborem Bendou. Sestřih nahraných zvuků, kytarových experimentů, hry na bicí a sampleru vyšel na kazetě pod názvem Last Day. V této době vznikla skupina Tamers of Flowers, jejíž texty a ostatně i hudební složka byla alespoň zpočátku do velké míry deníkovým záznamem Krejcarova života. Krejcar svou zvukovou tvorbu označuje za zvukové sochy. Vizuální doprovod koncertů ze začátku tvořila projekce nalezených filmů, později pódiovou instalaci s nasvícenými Krejcarovými sochami doprovázely třeba záběry stáda ovcí.

První Krejcarova výstava proběhla v roce 1985 společně s fotografem Jaroslavem Richterem v DKO na pardubickém sídlišti Polabiny. První dvě Pantherie byly umístěné na skleněných soklech, osvětlené zespoda lampami, další dva skleněné sokly za nimi obsahovaly vrstvy dřevěného odpadu. Součástí výstavy byly černobílé fotografie vnitřku koček a socha Žlutý taxík na erotické dálnici. Richter vystavil fotografickou sérii znaků psaných vápnem na skleněné výlohy, zpracovanou technikou sítotisku. Na hojně navštívené vernisáži zazněly z kazet Krejcarovy Zpětné vazby a Richterova nahrávka Hommage to Brian Eno. Aktuální výstava částečně odkazuje k této první pardubické výstavě a zároveň je pokusem představit hlavní linie tvorby Libora Krejcara s důrazem na práci se dřevem a vztah výtvarné a hudební části díla. Pro výstavu vznikl nový sestřih audiovizuálních záznamů z vernisáží a koncertů Libora Krejcara a Tamers of Flowers.

Výstava Libor Krejcar - Skelety paměti zahajuje nový výstavní cyklus Druhá půlka koně, představující autory se vztahem k pardubickému regionu, jejichž dílo dosud nebylo souborně zhodnoceno.

Zpracování audiovizuálního materiálu: Jiří Valenta, Petr Vyšohlíd.

Východočeská galerie v Pardubicích — Dům U Jonáše