Členění plochy jemně narušenou skladbou rytmicky opakovaných prvků ornamentální povahy, nebo spíš jejich mozaikou, bylo vlastní celé výtvarné výpovědi Michaely Maupicové. Podobá se tak šperku a připomene tím její středoškolská studia. Ve své bytostně ryzí poloze si zachovala střídmost omezené škály akrylových barev. Vystačila si ale i s tuší a někdy i s tužkou nebo křídou na velkém archu papíru. Už jeho povrch je výrazným spoluhráčem výsledného naladění. Celek vymezuje hutná síť neutrálních částic, ze kterých se samovolně rodí věrohodný otisk živé skutečnosti. Jeho pravidelnost, změkčená jemným posunem a zevnitř prozářená mihotavým světlem, dává mu třetí, hloubkový rozměr. Plochu papíru a plátna střídala trojrozměrným objektem, který jí byl jindy modelem k prostorové kresbě. Často někde ponechala volné místo vzdušné prázdnotě. Vyváženost hmoty a prázdna je tak, třeba i bezděčně, zrcadlením podvojnosti života, tmy a světla, bytí a nebytí, pevného řádu a jeho narušení. Niterná shoda Michaeliny malby s přírodou je tu ale očividná. Ve svém uspořádání a rozrůstání je jejím obrazem bez popisnosti. Je spočinutím v její bezejmennosti, rozehrané malbou v plné síle i v hebkém zastření a rozpouštění linií, v rytmu jejich řazení a ve hnětení barevné hmoty.

I v krátce vymezeném čase života vyzrála Michaela k ryzí čistotě. V nedotčené prázdnotě panenské plochy nalézala své novotvary. Jejich opakováním, otáčením, křížením nebo prolínáním, malým posunem a vzájemným ovlivňováním, mísila v nich vůli s náhodou. Pracovala v rozpětí živelnosti a zklidnění, čiré hudby ticha tvarů a jejich věcného naplnění. V napětí rovnováhy přesnosti a měkké geometrie je navzdory své vysoké míře zobecnění podobenstvím živé přírody v její celistvosti. Je zároveň ukotvena v předmětném obrazu a je tak i jeho novou a svébytnou skutečností. Je podvojností obecného s určitým. Vyváženou jednotou obojího.

Miroslav Koval

Slovo „abstrakce“ se mi v souvislostech s díly mých malířů stalo nesrozumitelné, dodnes mám všude možně rozestavené kameny, které jsem vytahoval o prázdninách z říčky Lomné a svědectví těch žilnatých kamenů bylo jednoznačné, souviselo jaksi s díly mých malířů a sotva lze o kameni říci, že je abstraktní.

Petr Marek Vosáhlo, září 1992

 Galerie Jiřího Jílka