Jak popsat výstavu umělkyně – fotografky obsedantně vizuální kurátorkou?! Slova nahrazují obrazy, představy a pocity se formulují do vět, které by měly dát universální smysl.

Měly?

Výstava Ach je vizuální pouť. Pouť místy a situacemi. Atakuje naše podvědomí a přenáší nás v myšlenkách tam, kde jsme se možná někdy v životě ocitli. Ale jisté to není. Fotografie si hrají, shlukují se do pomyslných myšlenkových map. Vytváří vjemy, jež si každý z nás dokáže přeložit tisíci způsoby do vlastní řeči beze slov. Jako malé elektrické šoky působí na náš mozek a oživují ho. Některým posouvají hranici vnímání zas o kousek dál, jiní přešlapují a těší se na pomyslné záchranné lano, které ovšem v tomto textu nenaleznou.

Fotografka Libuše Jarcovjáková se proslavila svým výrazně vizuálním, jiskřivým, přímočarým stylem, kterým zachycuje svůj život a situace probíhající souběžně, nezávisle-závisle na tom jejím. Sama říká, že má pocit, jako by se děly jen kvůli ní. Kinofilmové pásy, nebo digitální shluk rychlých záběrů napovídají o autopilotu někde tam uvnitř. Na svých cestách zkoumá struktury nevědomých procesů. Mnohdy popisně, s precisností, v sekvencích, často náhodně, pocitově, v rychlých momentkách. Vrací se k těm samým tématům a zkoumá je z několika stran. Nalézá je v různých formách, za různých okolností.

Koncepce výstavy zhmotňuje nevědomě – vědomé procesy v tvorbě Jarcovjákové. Je manifestujícím dojmem. Je hmotná a přesto plynná. Uniká jako narychlo chycená ryba v potoce. Je ptáčkem v zahradě u moře. Vzpomínkou. Nenapsanou básní. Hlubokým citem, který odezněl. Denním sněním.

Libuše Jarcovjáková je fotografkou, jež vidí za Zrcadlo. Zachycuje situace, které mohou zarážet svou obyčejností až civilností a přesto vnímáme, že nohy nejsou tím, čím se zdají být. Její tvorba je takovou pátou chutí fotografie. Umami dodávající ten tak potřebný twist, díky kterému má najednou viděné smysl.

Lucie Černá

Dům umění města České Budějovice — Galerie současného umění a architektury