Manželé Irena a Nikos Armutidisovi přistupují k výtvarné tvorbě prostřednictvím odlišných výtvarných médií. Na výstavě prezentovaná díla spojuje na jedné straně geometrizace krajiny, na straně druhé „geometrizovaný“ materiál. Struktura společné prezentace spočívá v konfrontaci objektů sochařských, malířských a fotografických.
Nikos Armutidis (1953) je především sochařem, ale věnuje se i malbě. Ve své současné tvorbě se na jedné straně orientuje na portrétní tvorbu spočívající na reálném základě, na druhé straně pracuje s objekty, v nichž se dostává na pomezí minimalismu a stereometrické abstrakce. K obdobným tématům dospívá rovněž ve svých malířských pracích, které ve svém abstraktním zobecnění představují zajímavou konfrontaci s trojrozměrnými díly. Patří mezi přední české sochaře zabývající se portrétem. Je autorem mnoha bust ve veřejném prostoru, například Franze Kafky a Jana Wericha v Praze, Alfonse Muchy, Karla Kraugartnera nebo kardinála Dietrichsteina v Mikulově, Vladimíra Menšíka v Ivančicích či Lea Eitingera v Lomnici. Jeho volná tvorba představuje široký záběr od kreseb, maleb a volných, abstraktních plastik na straně jedné po práce spojené se společenskými zakázkami na straně druhé. Ať už jsou to nástěnné malby pro pravoslavný kostel sv. Mikuláše v Mikulově, pomník padlým koním na slavkovském bojišti v Kovalovicích, bronzová socha Gregora Johanna Mendela pro aulu Mendelovy univerzity v Brně nebo plastika Jana Amose Komenského pro Velkou Bíteš.
Irena Armutidisová (1956) přistupuje ke své tvorbě jakoby z opačných pozic a ve svých fotografických obrazech reaguje na reálné jevy ve venkovské krajině, jež jsou v médiu fotografie konceptualizovány do podoby abstraktního, takřka geometrického tvaru. Vedle fotografické tvorby se aktivně podílí na dění v oblasti soudobé fotografie a věnuje se i pedagogické kurátorské činnosti.
Díla Nikose Armutidise i Ireny Armutidisové jsou zastoupena jak v českých veřejných a soukromých sbírkách, tak v zahraničních galeriích.

Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně