Temná noc duše , Zbyněk Baladrán, Sarah Dubná, Jiří Franta a David Bőhm, Habima Fuchs, Anna Hulačová, Barbora Kleinhamplová, Jan Krtička, Jaroslav Kyša, Viktorie Langer, Tereza Severová
Výstava Temná noc duše představuje práce skupiny vizuálních umělců, jejichž tvorbu charakterizuje zvýšená citlivost vůči aktuální společenské situaci. Snaží se zachytit všudypřítomné pocity znepokojení, nejistoty a dezorientace podmíněné frustrací vyvěrající z neschopnosti ovlivnit realitu hroutícího se světa. Pocity, které nás přivádí do stavu bezradnosti a stagnace, jenž je ale nedílnou součástí procesu, který prozatím nedokážeme nahlédnout z dlouhodobější perspektivy. K tomuto stavu ostatně odkazuje i název výstavy. Vrací se k sousloví, jež se objevilo v šestnáctém století v literární tvorbě španělského světce Jana od Kříže. Vystihuje stav, do kterého se duše dostává ve chvíli, kdy ztratí své dosavadní opory, prožívaná skutečnost přestává dávat smysl, je těžké jí porozumět a najít vysvětlení. Duše však do této fáze vstupuje, aby mohla získat nové jistoty. Současná psychologie v těchto souvislostech operuje s termínem psychospirituální krize. Označuje jím transformativní proces s léčivým potenciálem vyvolaný životní krizí. Ačkoliv může mít vnější podobu duševní poruchy, je fází osobnostního rozvoje člověka, jenž může vést k naplněnějšímu životu a pevnějšímu zdraví. Máme ale jako společnost ještě sílu, energii a potřebu do této fáze dospět?

Výstava skrze vybraná díla vybízí k zamyšlení nad situací, v níž jsme se ocitli. Pozornost diváka směřuje k odkazu minulosti, s nímž je potřeba se vyrovnat, k hledání příčin a skrytých souvislostí, jež se jeví jako nezbytné pro pochopení současné situace, naší vlastní pozice v ní i vize budoucího nasměrování. Odkazuje ale také k některým mechanismům, které výrazným způsobem utváří naši současnost. Jako esenci popsaných pocitů můžeme chápat obraz z videoprojekce Terezy Severové zachycující nehybnou postavu ženy shlížející do vytěžené krajiny. Krajiny, kterou jsme si do jisté míry navykli vnímat jako zděděný odkaz, jako zprostředkovaný obraz, do nějž nemáme ze své pozice možnost zasáhnout. Její konkrétní podoba není zas až tak důležitá. Působí spíše jako zástupný obraz. Obraz destrukce, který se neustále vrací jako je tomu v trojkanálové projekci Jaroslava Kyši . V ní se v nekonečné smyčce objevují výjevy ničení jakoby synchronizované do podoby automatizovaných třídících linek, paralelně blikajících obrazovek televizorů, opakujících se novinových titulků. Poukazují nejen na proces samotný, ale i na četnost, v níž je mimoděk skryté svědectví o nahraditelnosti, o zaměnitelnosti osudu jednotlivce. Je to právě nekonečný příval informací a podnětů, který nás spíše než k prozření vede k zahlcení, neschopnosti orientovat se v kontextu složitého světa a nutí nás k budování určitého druhu imunity? Jak dlouho ale můžeme zůstat imunní? Do chvíle, kdy se sami staneme aktéry těchto dějů?

Výstava přináší mnohoznačnou výpověď, z níž nemusí být na první pohled patrné, co je Předmětem našich hovorů. Můžeme ji přirovnat k dění na rušné ulici, ke změti zvuků a hlasů, k naší životní zkušenosti, z níž vystupují silné obrazy a příběhy, které nás nutí zamyslet se nad vlastní pozicí uprostřed nepřehledné současnosti.

Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě [Komenského 10]