Práce samotné i proces jejich vytváření jsou do velké míry založené na přirozené ambivalentnosti vztahu člověka k přírodě. Obdiv, pokora a touha po souladu (který je však spíše utopickou vizí) se střetává s potřebou přírodní prostředí organizovat, zmocnit se ho a podrobit ho vlastnímu řádu. Autoři si tento rozpor uvědomují, přijímají ho a vědomě s ním pracují.

Silným inspiračním zdrojem je obecná lidská potřeba vlastnit esteticky atraktivní (přírodní) předměty, shromažďovat je, třídit, adjustovat a vystavovat. Autoři toto sběratelské nutkání posouvají dál, do více extrémní a nesmyslné podoby. Nesoustředí se totiž na konkrétní předměty, ale na celé přírodní procesy. Snaží se nalézt způsob, jak přírodní děje zachytit a uchovat. Někdy s nimi nakládají jako s uměleckým materiálem, jindy se přírodní proces stává spoluautorem díla. V odkazu na vědecké zkoumání přírody se autoři pokouší uplatnit odborné metody, tedy uchopení procesu pomocí určité jednotky, plošné, časové nebo objemové.

Pro autory je podstatná práce s konkrétními místy, podrobují je dlouhodobému pozorování, pracují s jejich charakterem a lokálními materiály. Výchozí body obou autorů jsou z velké části totožné, každý z autorů však s tímto zdrojem nakládá jinak. Robert Buček zužitkovává své tradiční sochařské zkušenosti, jeho práce vede k pevným a formálně více uzavřeným kompozicím. Práce Jitky Králové není konkrétně ohraničená, probíhá v delším čase, bez potřeby konkrétně určit začátek a konec, bez nutnosti plně rozhodnout o podobě záznamu, který vzniká.

Projekt si neklade za cíl nabízet východisko z problematického vztahu kultury a přírodního prostředí, spíše ho prozkoumává. Poukazuje na tenkou hranici mezi dialogem s přírodou a jejím využitím. Představuje tvůrčí postup autorů, jež se na této hranici pohybují a každý se jí ve své vlastní práci dlouhodobě zabývá. Podává zprávu o hledání vztahu s přírodním prostředím formou osobních příběhů.

Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě [Komenského 10]