Připomínat Pavla Preisnera v galerii nemusím. Vystavuje tu už opakovaně výsostným právem vratké jistoty výpovědi bytostného básníka obrazem i slovem. Většinou byly to kresby uhlem nebo častěji hnědou rudkou, malé rozměrem a zároveň monumentální. Vyprávějí příběhy v rovině bludných snů a vizí vpečetěných do dlouhé řady jednodenních záznamů bez názvu, a o to výmluvnějších. Do mimoslovních dějů, ponořených v pavučině čar, připomínajících letokruhy dřeva a do ní pevně vrostlých bytostí záhadného původu a zrodu. Zároveň lidí, sledujících očí, zastřených znaků, podivných srostlic oživlých věcí, jejich tvarů a tvorů celé živočišné říše, navzájem provázaných do rozumem nevysvětlitelné jednoty.
Kresby počtem převažují. Obrazy potřebují delší dobu zrání i jiné rozpoložení mysli, a přece jsou jejich paralelou, často návratem stejného motivu. Potkáme v nich své dobré známé, podivné tvory z jeho minulých výstav. Vidiny prchavě plaché, někdy zraňující, jindy hojivě laskavé, nespojité i pevně srostlé, až smrtelně vážné i humorně hravé a osvobozující. Zrcadlí život v úplnosti koloběhu rození a uplývání v krátkodeché pomíjivosti každého jedinečného bytí i v nadčasovosti jeho věčného návratu.
Vystavené obrazy se i stavbou kresbám podobají, i jim vládne dřevu podobná tkáň liniemi prokreslených prostorových plánů živě rozvlněné plochy. Jsou teď možná civilnější a tvarem i čitelnější, světlem zevnitř prozářené a sytou barvou zvýrazněné, a přece zůstávají dál mnohovýznamově proměnlivé a jako noční můra prostoupené nejasnou předtuchou, snad jakousi skrytou hrozbou. Jsou ale i pohlazením a tichým spočinutím, svou vratkou povahou zneklidňující i teskně vábivé. Jinými prostředky v nich Pavlovy uhrančivé kresby znovu ožívají…

Galerie Jiřího Jílka