O pověstné dvojici Pavlu Brázdovi a Věře Novákové víme dávno, ale teprve osobní setkání s paní Věrou v Rýmařově bylo podnětem ke zdejší výstavě. Její neutuchající vitalita navzdory času je až fascinující a prudce nakažlivá. Propojení skrze sestru bratří Čapků s rodinou Josefova zetě, pana Jaroslava Dostála a jeho pokorně tiché dcery Kateřiny nám radost ze setkání znásobilo, a bylo rozhodnuto. Po výstavě průzračně čirého malíře a něžného básníka pana Jaroslava, po vzácném souboru velkoryse půjčených bezmála tří set Čapkových kreseb v rozsahu od roku 1912 do konce Josefova života a po následné závěji novoročenek, které na adresu v kdysi „Úzké ulici“ po léta docházely od celé škály autorů všech generací, je tu její výstava, jak už tolikrát, prodloužením řetězce vzájemných souvislostí a vazeb.
Brázdovi prožili krušná padesátá léta nedaleko od dvojdomu bratří Čapků, ve společném bytě s Pavlovou babičkou, paní Helenou Čapkovou, a po roce 1959 pak i s básníkem Pečetního prstenu, diplomatem a politickým vězněm Josefem Palivcem, druhým mužem paní Heleny a Pavlovým prastrýcem. Co doba vzala už hned na počátku studia zakázaným, vynahradila jim vzácnými lidmi, kteří se u nich scházeli na přednáškách profesora Patočky a při mnoha jiných příležitostech. Oba vydrželi malovat po léta jen málokomu známí, kromě přátel mimo zájem kohokoli a mimo vlivy a proudy doby, plně sví a nezaměnitelní.
Paní Věra patří k nejoriginálnějším malířkám druhé poloviny dvacátého století, a neustává, zaujata člověkem od narození ke smrti, jitřena otázkami po životě vnímaném v duchu křesťanské víry. Zabývá se staro i novozákonními motivy nebo prapůvodním vztahem ženy, biblické Evy – Matky (Země) s mužem - Adamem, ale i obecněji, ve všech jeho nadějích a ztrátách. Jak sama píše:
„Provazochodec pro mě znamená vratkost lidského života, každý krok je důležitý, každý krok je volba. Celý život probíhá ve dvou opozicích: život a smrt, on a ona, ráno a večer. Ne každý unese odpovědnost rozhodnutí. Svoboda je úkol a povinnost. Osobní odpovědnost ke svému svědomí, svému okolí a ke společnosti.“
Významným prvkem a doslova motivem je jí písmeno. Staví z něho obraz, je jeho formou i obsahem. Oživuje ho, A stává se Adamem, E je Evou, G Goliášem a D Davidem…
Rýmařovská výstava stála na sochách a vysokém reliéfu. Ta zdejší připomíná autorčinu malbu a kresbu, snad komornější, ale o nic méně výraznou polohu její celoživotní cesty práce, ve výběru podle dostupnosti a v možnostech dopravy do galerie. Není chudší, a s možnou účastí paní Věry na zahájení bude i radostnou událostí. Nebudu jí „skákat do řeči“, kostrbatě popisovat jasně a přesně vyslovené jejím obrazem. Ponechám to na něm a na naší pozornosti.

Galerie Jiřího Jílka