V životě i práci Pavla Rajdla, kreslíře, malíře, keramika i fotografa a zasloužilého i pokorného organizátora dlouhé řady autorských výstav a pracovních setkání je cítit přirozená a harmonická jednota. Nejenom pro Kolín je Pavel sotva kým nahraditelný. O výstavy v prostoru pod točnou tamního divadla je mezi výtvarníky rostoucí zájem a v Galerii v Zahradě se potkávají keramici odevšad už po dlouhá léta. On sám je ve všem tom přívětivě skromný, skrytý za závojem ticha ve svém vlídném snění. Vděčíme mu za to, že pozval s výstavou nejenom nás, ale i řadu našich přátel, těch, kdo patří i ke kmenovým autorům šumperské galerie.
Keramika u něho možná dominuje a jeho Radovesnický betlém z let 2013 - 2020 je i rozsahem obdivuhodný. Tady ho ale představují především barevné kresby, keramikou jen okrajově doprovázené. Mají povahu snu nebo přesněji bdělého snění a jsou tím podobné drobným střípkům či zastřeně potrhaným nitím nezřetelných, spíš vytušených příběhů a odvěkých dějů, ponořených do přírodních vizí a proměn, oděných do světlem odhmotněné hmoty. Do okamžiku života, který se plynule blednoucím stínem stává.

Ono pomalé vystupování do světla a následné vytrácení tvaru je jádrem Pavlovy výpovědi, někde pevně vázané k uzlovým bodům jeho paměti, jinde přesněji neuchopitelné ani samotným autorem. Je v kresbě a malbě samovolně zrozeným snem (kde je jaký zřetelný předěl obojího?), prožitým ve chvíli jeho vynořování z nebytí do bytí.

Až na výjimky je barevnost jeho prací tlumená a jemná, blízká tiché hudbě světa, barvě země, svítání nebo soumraku. Vybaví se řada těch, kterým je podobná poloha vlastní, ale nebudu srovnávat. Každé srovnání pokulhává a je jen okrajové, přestože v prožívání všeho toho se navzájem podobáme málem zrcadlově. A tak ať to tu po svém poví znovu i poprvé Pavel sám....

Miroslav Koval

Galerie Jiřího Jílka