Malířka Monika Žáková se zřetelně liší snad ode všeho, čím byla převážně figurální a koloristická škola Jiřího Sopka. Staví na střídmé barevnosti a přestože nic nezrcadlí, je s přírodou ve zjevném souladu. V jejím duchu snoubí přísnost řádu s měkkou uvolněností. Je otevřena přirozené jednotě obojího.

Povrch její obrazové plochy je předmětnou básní a sám vypovídá svou hmatatelností o volném prostoru a vymezeném dílu v něm. V jeho tvárném vynořování, vrstvení a řasení naznačí i skrývá napovězené. Pracuje s důrazem na členění plochy, na křížení pavučinových sítí čar. Na přírodě blízké uspořádání, postupně oproštěné až k samokresbě zlomů a záhybů textilií, někde měkce rozehraných utlumenou barvou, sprejem nebo olejovým pastelem. Tíhne k valérům zářivého světla, k zásadnímu prvku skladby svých malířských koláží, vrstvených papírů a pláten, ať podložkou pevně ukotvených anebo i jindy vystupujících do prostoru.

Původní vliv op-artu byl jen vnějším podnětem, a stejně i program konkretistů nebo matoucího minimalu. U ní je to jenom východisko cesty k ryzí čistotě niterné výpovědi o přírodě, o životě i o ní samé. Ve své krajní oproštěnosti vystačí si s jedním slovem: „Je“.

Odpoutaná od vzájemně podmíněných vazeb a vratkých vztahů je bezejmenná. Je němá, a přece vypovídající výmluvným tichem. Volně potkává se tak nejenom s mou živou tkání kresby a přírody zároveň, ale i s řadou dalších, jen zdánlivě odtažitých výpovědí, laděných ve shodě stavby obrazu a řádu světa v jeho prapodstatě. Proto ji tu vítám s výstavou, v naději na její uskutečnění. Průřezem z nových i starších prací nepochybně obohatí ohrožený program letošního roku o svébytně vyhraněný rozměr.

Miroslav Koval

Galerie Jiřího Jílka