Podobně jako Šárka Hrouzková může být Luděk Vojtěchovský řazen mezi konkrétisty. Co rodí se mu pod rukama na projekční ploše fotopapíru, je novou a jedinečnou „věcí“, a přece se takovému vymezení vymyká. A míjí se i s běžnou fotografií, přestože zůstává věrný mokré cestě a černobílé podobě. Co tak vzniká je světelnou koláží nebo snad i fotomalbou (?) a potkává se s Josefem Sudkem a Janem Svobodou stejně jako s Josefem Šímou, Václavem Bošíkem nebo s Jiřím Johnem. Propojením nahodilých prvků bytí míří k jeho celistvosti. Světlo a útržky papíru, provázky nebo přírodniny jsou tak částicemi skladby nadčasové povahy, střídmostí blízké východnímu haiku. Stejnou úsporností vyznačují se už i jeho Fragmenty města, fotografie z konce sedmdesátých a následných osmdesátých let, postavené na liniích a na jemných plochách, které jako na gotické desce nebo v pozdní Kupkově malbě budují prostor vzájemným zasouváním.

Dávno ale nefotografuje něco venku uviděné. Zůstává doma a své vize vytváří ve tmě fotokomory. Nachází je ve vlastní hlubinné paměti a potvrzuje tak i výrok, že aniž vyjdeme z domu, spatříme svět v jeho úplnosti (Lao-c'). V různé míře průsvitné materiály nechá prolínat a vkomponuje do obrazu. Nasvítí je skrze jemný rastr zvětšovákem, vyvolá a z výšky znovu snímá na technický film, vložený do rámečku namísto obvyklého negativu. Vyvolaný film pak kopíruje běžným způsobem do výsledné fotopodoby.

Šťastnou náhodou viděli jsme jeho Černobílé světy už v dubnu 2017 v galerii pardubického zámku na výstavě probíhající souběžně s mou v galerii FONS na nedalekém Pernštýnském náměstí. Jan Adamec, tamní galerista a sám fotograf pomohl získat kontakty a pan Luděk nabídku výstavy přijal. K mé radosti a v naději na její uskutečnění i v nelehké době. Jsem si jistý, že svým léčivým tichem přispěje k jejímu prozáření...

Miroslav Koval

Galerie Jiřího Jílka