Šárku Hrouzkovou (*1954), jsme živě potkali až v roce 2013 na výstavě mých fotoprůsvitů na Pleskotově půdě - ve výstavním prostoru zámeckého pivovaru v Litomyšli, ale už od vernisáže Anežčiných uhlových kreseb ve Špálově galerii na přelomu let 1996-7 o nás obou ví. V GJJ byla s manželem prvně v červenci 2014 a od té doby se občas vídáme, ať tam nebo v Sobotíně. Sdílí s námi v mnoha směrech podobné výtvarné cítění, a tak jako nás, zaujala ji například skvělá výstava Zbyňka Sekala v olomouckém Muzeu umění.

Její poloha se dotýká zároveň programu konkrétistů i výpovědi se závojem nostalgie, které se vyznavači obrazu jako „věci o sobě“ brání. Patří k nim způsobem práce, a přece se jim přirozeně vzdaluje. Skládá a vrství své otisky, koláže a někdy i asambláže tak jako oni, ale vedle hravosti plní je i zjevnou citovou účastí už v samém procesu práce s nimi. Ve větší míře se s konkrétisty shodne v novějších objektech, utkaných z výrazně trojbarevných a později i tlumeně monochromních stuh, napnutých na rámech a proplétaných ať pravidelnou plátnovou nebo jindy složitější keprovou a atlasovou vazbou. I tam se jí ale přesto vloudí cosi, co odosobněnou povahu výsledku překročí. Snad ani nemůže jinak, výsledný obraz - objekt je jí vždy i niternou výpovědí, která v tu vystavených rzích převažuje. Zrcadlí v sobě třeba i bezděčně pečeť místa narození poblíž vítkovické vysoké pece, a její záliba v rezavých plátech má tak snad i skrytý původ ve městě oceli, přestože ho později ráda opustila a našla si domov na vesnici poblíž Litomyšle. Z koláží jejich drobných útržků a starých novin, fotografií a notových záznamů nalezených na půdě venkovského domu na Malé Hané, domu po předcích, už jemný závan stesku nezakrytě pramení. Vedle samotných otisků rzi ať na plátně nebo na papíře, rozvěšených na stěnách, jsou mollovým tónem výstavy a z plochy stolů ladně s nimi rezonují. Výsledek si bez matoucích pojmů vystačí. Vymyká se jim a přesvědčivě vypovídá tichem beze slov.

Miroslav Koval

Galerie Jiřího Jílka