Petr Veselý tu naposledy vystavoval v dubnu 2006, ale v mnoha směrech se hned s několika letošními autory potkává a je tak jejich nepřítomným svorníkem: je na obraze Hany Puchové a pro Zuzanu Malénkovou i dceru Marii je jeho vliv zásadní. S Jaromírem mají k sobě blízko svým myšlením a cítěním a i proto spolu několikrát vystavovali.

Jaromír Šimkůj pracuje s kovem. Vytváří závěsné i do prostoru rozmístěné objekty z oceli, z nerezového, mosazného a měděného plechu nebo drátu. Jejich jednoduché tvary ukazují na vzájemnou vazbu vnitřku a vnějšku. V nahodilosti i řádu znaku založeném na vyvažování hmoty a prázdna, vratkosti a stálosti, pohybuje se mezi jeho pevností a zranitelnou křehkostí. Zvětralý povrch s jemnou patinou a mechanickými zásahy je tu obdobou malířského rukopisu. Začíná u tužkové kresby, kterou si letmo zaznamená cosi z krajiny viděné oknem vlaku. Je mu připomínkou všeho co ho tam venku zaujme, ať linie kopců, sloupy a stožáry, semafory, tunely, střechy, ploty nebo ohrady a jeho kresby jsou „ve svém chtění a úmyslu naprosto realistické, někdy až naturalistické" (J.Š.).

Z poznámky na papíře vystupuje do prostoru. A jestli se Miroslavě Ptáčkové z materiálu nečekaně vynořila krajina, pak Jaromír v ní uviděné vkládá do jeho hmoty. Forma mu s obsahem splývá a míří k obecnému:„Už jdu třeba jen po pravých úhlech a snažím se tam dostat rytmus. Pravděpodobně vás ani nenapadne, že je za tím krajina, ale myslím, že to není pro diváka zas tolik důležité. Pokud je zvědavý, bude hledat a klidně si najde svůj vlastní obsah, který si s díly spojí“, říká sám, a na mě zbývá už jen poděkovat za výstavu, která znovu jednoznačně potvrzuje obecné poznání, že cokoli může být motivem, ale vypovídá teprve formou. Ať je míra popisnosti viděného sebevětší, žádný obraz není jeho živým zpřítomněním. Je novou a jedinečnou skutečností...

Galerie Jiřího Jílka