V rámci kartézského souřadnicového systému stojí vždy v centru světa člověk, který svět nahlíží. Filosof Jan Patočka ve svém textu Přirozený svět jako filosofický problém z roku 1936 poodkrývá možný trojí pohyb lidského života jako pohyb zakotvení či přijetí, jichž se nám dostává od druhých, pohyb práce a boje, jímž působíme na přítomné podmínky, které přizpůsobujeme k životu, a pohyb průlomu či pravdy, jenž v naší činnosti jako jediný není určován stavem danosti. Prožívaný pohyb, tak, jak o něm Patočka hovoří, není pouhou perspektivou vědomí, ale je daleko více skutkem.

V centru práce Ondřeje Filípka (*1993) se tak objevuje lidská figura, která stojí na ruinách naší současnosti a kterou se pomocí jejích již dávno pohřbených reliktů snaží obnovit. To se děje v místech dotyku, kde se socha jako figura – svislý útvar připomínající lidské tělo – setkává s podložkou. Patočka hovoří o tělesném vědomí jako o aktivním skutku: Filípek se pak snaží skrze figurální sochu a její situaci v rámci její širší instalace demonstrovat radikální zapojení člověka do stavu věcí, do něhož je situován. Konstrukční princip jeho instalací pak připomíná snahu zorientovat se ve světě, který ztratil pevné body, na kterých lze ulpívat. V tomto procesu se vyjevuje autorova strategie oživování technických materiálů v rámci jejich využití v organických tvarech připomínajících lidské tělo, které bylo vpraveno do průmyslového rámce. Pod tíhou technické zkázy lidské přirozenosti Filípek znovu začíná stavět vertikály, rekonstruovat přirozené lidské vědomí ztracené v síti postindustriálního myšlení v současném světě.

Autor postupně na Akademii výtvarných umění v Praze prošel sochařskými ateliéry Jaroslava Róny a později Lukáše Rittsteina a v roce 2018 absolvoval školu figurálního sochařství a medaile Vojtěcha Míči. Vystavoval na skupinových výstavách Against Nature ve Veletržním paláci a Možnosti dialogu #1 v Salmovském paláci.

Galerie hlavního města Prahy - Colloredo-Mansfeldský palác