Snad by stačilo napsat, že malba Hany Puchové je nasáklá radostí, kterou svými obrazy bezděčně všem a všude rozdává. Překypuje životem a nejen doma v Ostravě patří k nezaměnitelným. Přesto jsme o ní donedávna vůbec nic nevěděli a poznávali ji pak v rychlé návaznosti hned z několika různých stran a zdrojů.

Prvně z reprodukce listu k výstavě u Milana Webera, na kterou se od té doby doma denně díváme, a hned poté v ovečkách a rostlinách na zdi kaple Svatého Vendelína v Oseku nad Bečvou. Pak v Praze u galeristy Petra Novotného na výstavě, která nám odkryla vazbu na Petra Veselého a v textech jsme se dozvěděli, že důležitým pedagogem pro ni byl už v aranžérském učilišti Jaroslav Homolka, se kterým se známe od nepaměti. Ale živě jsme se s Hanou setkali teprve loni na naší ostravské výstavě.

Navzdory zdánlivé lehkosti maluje na obrazech dlouho. Na čas je odkládá a vrací se k nim. Nechá je zrát a doznít, dopovědět je v ryzí prostotě výmluvné zkratky. Maluje hutná zátiší s bytelnými, až živočišnými rostlinami a titěrnými drobnostmi u nich, nádherná těžkotonážní zvířata, často krávy. Maluje ale především své přátele, ke kterým patří celá řada známých tváří nejenom z rodné Ostravy. Tam byli to oba bratři Balabánové, jsou Petr a Pavel Hruškovi a v Brně právě Petr Veselý nebo sběratel Richard Adam. Jsou to ale často třeba i nahodile uvidění nebo jindy naopak s malířkou se dennodenně potkávající a jen širší veřejnosti v soukromí ukrytí. Její malba je důrazná a zároveň laskavě jemná, a jako u Henryho Rousseaua jen zdánlivě a naprosto klamně naivní. Je pevně sevřena do zřetelně věcných a celistvých tvarů. Je vesele vážná a obojím vyváženě  po okraj naplněná, tak jako život sám. Tu radost z obrazů i ze setkání s ní přináší teď nám, mezi námi s díky a stejně radostně vítána...

Miroslav Koval

Galerie Jiřího Jílka