Malířské dílo Jiřího Načeradského "se rodí ze sociálních a kulturních podmínek doby" (Karin Thomas), na které autor reaguje, které přirozeně integruje do své tvorby a z jejichž ambivalentní povahy vytváří vlastní svébytnou obrazovou poetiku.

Celoživotní obrana před mechanismy ideologie a totality vedla u Načeradského k projevům zvýšené pracovní aktivity, k jakémusi stavu až obsedantní „posedlosti prací“. Období neustálého hledání nových podnětů z 60. let střídaly v období husákovské normalizace fáze výrazové akumulace, recyklace, jinotajné a mystifikační introspekce. Pohyb směřující k nějakému potencionálnímu naplnění východiska nahradil pohyb analytický a cyklický. Kritičnost byla zastřena absurditou, sarkasmem a ironií. Motiv opakování se stal v daných podmínkách legitimní výpovědní hodnotou, na jehož pozadí bylo možné se vyrovnávat - i terapeuticky - s každodenní banalitou ve vztahu k mechanismům zabstraktnělé moci. V 70. a 80. letech se v autorových obrazech stále více rozevíraly symbolické nůžky mezi nomenklaturním systémem odosobněné byrokracie (Václav Bělohradský) a vizuální personalizací rezistenčního, nebo rezignujícího stavu jedince. Návrat svobody charakteristický pro 90. léta a s ním nastolení nových společenských podmínek se u Načeradského projevuje zpětnou aktualizací modernistických východisek, jako dlouho potlačované nebo různě ideologizované československé kulturní tradice, i živelnou modifikací vlastního staršího námětového rejstříku. Výstava připomene dílo předního českého figurálního malíře v chronologickém průřezu jednotlivými fázemi tvorby. Všechny vystavené obrazy jsou zapůjčeny výhradně ze soukromých sbírek.

Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě [Komenského 10]