Maja Nagelová je malířka, grafička, fotografka a filmová tvůrkyně, která bývá řazena mezi nejvýznamnější současné umělce Lužických Srbů. Studovala na Hochschule für bildende Künste Dresden, pracuje v Budyšíně, Berlíně a Drážďanech. Výstava, kterou Oblastní galerie Liberec připravuje v rámci Roku Lužických Srbů v Libereckém kraji (2019-2020), představí její malířské dílo a autorské filmy. Ve většině jejích pracích se objevují odkazy na její lužickosrbský původ a magickou situaci a historii Lužických Srbů, slovanského ostrůvku v Německu, těžce zkoušeného devastací krajiny a jejími ekologickými a sociálními dopady.

Maja Nagelowa (něm. Nagel) pochází z lužickosrbské rodiny, narodila se v roce 1959 v Budyšíně. Srbství, kultura a jazyk jsou součástí její identity. „Jsem Lužická Srbka,“ říká, „vnímám to jako bohatství“.

Studovala na drážďanské umělecké škole, dlouho žila v Drážďanech a Berlíně. Mezitím se přestěhovala do Strjely nad Labem, následovala Eula poblíž Nossenu na konci vesnice. Snadno se střídavě ukazuje vzorec: město, země, řeka.

Podobně rozmanitě je Maja Nagelowa od počátku 80. let na cestách s uměním – kresbou, malbou a koláží, s performancí a instalací a svými pohyblivými postavami v animovaném filmu; úspěšné, jestliže je měřítkem kvalita.

Základním jádrem její práce je kresba. To se projevuje na stopách, když ruka vytváří linie, výkyvy a skvrny, momenty pohybu směrem k situaci. Abstraktním gestem i jemným, velmi konkrétním přístupem jsou hledání, setkání, odhodlání, interpretace a konstrukce světa.

Naslouchá, říká, materiálu, formě. Je to dialog s věcmi, obcházení. Nemohla by pracovat čistě abstraktně; je potřeba postava a její napětí, to materiální, hmatatelné. Dovedla by to udělat snadno, ale je potřeba dotýkání: „Musí se mě to týkat“. Co se jí týká, po tom se natáhne, uchopí vše, vidění především, zachycení, vytváří sbíhání. Záměry se přetvářejí do řádků, mřížek, sériových vzorů. Mezi nimi vznikají samostatné kousky, solitéry.

Ať začne cokoli, vychází to z obrazu, říká Nagelowa, a vede to zpět do obrazu. Obraz pojímá, co nelze uchopit slovy, v nejistém větří uchopitelné. V rychlé, vysoce zhuštěné kresbě se něco slévá a stává se platným vyjádřením, v němž se sděluje neznámé. Nejprve umělkyně, pak pozorovatelé.

Je potřeba intenzita, říká, aby se svět stal hmotou. Intenzita je oduševnělá zkušenost, vychází z prožitého, reflektovaného života, poznání světa; vyžaduje zvnitřněnou formu vědomí, cit, dobré řemeslo. Umělci by měli mít co říci a také by to měli umět.

Maja Nagelowa má a umí. Každý tah lze vysledovat, každé gesto je na svém místě, každá věc. Ptáci jsou ptáci a dále, stroje jsou stroje, ruce jsou sahající spojnice. Srpy jsou tím, čím jsou, ozbrojenými otazníky, háčky skutečností. Naznačená krajina je zcela jistě krajina, rostliny jsou živá hmota, jež neříká, co si myslí. Jak využívá barvy, je nad světlo jasné, co a kdo jsou právě tak její postavy a rovněž, co dělají: působí v proměnách. Že její převážně jasné obrazy nelze interpretovat, nebo dokonce vyprázdnit, je jednou z kvalit Nagelowé.

na kromje – na hraně zpočátku znamená hranu povrchového dolu, hranici mezi ještě a již ne. Avšak slova a jejich roviny odkazují dále. Hrana znamená setkání dvou ploch v rovné přímce, není též přirozená. Hrana asociuje tvrdost, ostrost, strádání a bolest – jednu stránku člověka. Kdo se podvolí hraně, získá příliš mnoho toho samého a dříve či později se ztratí. Kdo stojí u hrany, je jí blízko, kdo stojí na hraně, stojí špatně. Kdo jde za hranu, spadne do jiného nebo do ničeho. Na hraně je nemilé, nebezpečné místo, ale ne místo, které trvá.

Těžba hnědého uhlí ničí krajinu, historii a kulturu již desetiletí, v Lužici především u malé slovanské menšiny Lužických Srbů. Ale to není vše. Poháněno vytvořenými reálnými nutnostmi a tlačeno dílčími zájmy, lidstvo dnes jako celek stojí před stejnou hranou.

Tato okolnost je v pracích Maji Nagelowé nadále aktivní, stejně jako vzývání protichůdných světů, důraz na smysl a krásu. V krásné formulaci Ernsta Blocha podniká „viditelné-neviditelné výpravy k bytí“. Minulé se vždy jeví aktivním a zítra se vždy jeví možným. To je hodně.

Gregor Kunz, 2020

Oblastní galerie v Liberci