Tiše poslouchej, znáš to. Najdi si svoje světlo a svůj stín, podívej se na oblohu a na všechny ty kytky kolem. Podívej se do slunce, necháš se oslnit?
Slunce stojí na obloze, a když stoupá, je vřelejší a jasnější. Ptáš se, co to stojí? Co to stoupá a klesá a kam že chodí spát? Denní hvězdo...odkud přichází světlo, a kde je?
Slunce je velmi daleko a zároveň docela blízko. Je tady a tam, přítomné a skryté.
A znovu se ptáš, i když už víš, kde hledat odpověď.

Veronika Vlková (1985)
Tvorba Veroniky Vlkové je spjatá se sdělováním fantaskních příběhů a snových vizí. Autorka dlouhodobě pluje mezi médii statického a pohyblivého obrazu, objektem, instalací a hudební performancí. Její jedinečný vizuální jazyk je pro diváka výživnou asociativní hrou, uprostřed které je rozklad nebo dokonce rozpad struktur vždy potenciálem přerodu v něco nového a naplňujícího. Svým duchovně angažovaným přístupem k tvorbě i životu vnáší do postapokalyptických debat dávku důvěry v autonomní síly jedince i společenství a v silové prostředí, ve kterém se ocitáme. Tato otevřená náruč komunikovaných podnětů vede autorku k dlouhodobé spolupráci s hudebnicí Kateřinou Koutnou, ilustrátorem Janem Šrámkem nebo filmařkou Magdalénou Bažantovou.

Dům umění města Brna - Dům pánů z Kunštátu, Galerie 99