Vladimír Říha, už na výtvarce nepřehlédnutelný, byl na Akademii s málokým srovnatelným malířem. Rychle rozvržený obraz mohl hned dokončit a stejně snadno později doplnil chybějící linie při restaurování. Na jistotě ruky ale nestavěl a svou důsledností byl tak v rozporu s dobou. S letmou nahodilostí se nespokojil, na několika plátnech roku maloval nekonečně dlouho. V rohu u okna denně znovu vedl je k větší míře dotaženosti; zahušťoval je a v koutě za plentou nechal je prorůstat a nerušeně zrát. Potřeboval čas, hodně času, a snad i proto se později odmlčel.

Měl rád barevné masky Jamese Enzora i zemité figury Constanta Permekeho a volně navázal i na Novou figuraci šedesátých let, tehdy představovanou Leonardem Cremoninim nebo Francisem Baconem. V tom se potkával s Jiřím Sopkem. Nebyla to ale Sopkova groteska, příběh tu neměl významnější roli. Jen sama malba byla výpovědí uloženou do obrazu ve volném rytmu střídaných linií vlnovek a jimi hutně prohnětených ploch. Výrazně sytou barvou ji rozehrál v širokém rozpětí od plných tónů k akordům lomených průniků světel do stínů.

Po studiu se ale stáhl a kromě ateliéru ve Vršovicích a později v Senohrabech, nikde jinde své obrazy neukazoval. Věnoval se domu se zahradou a živil se restaurováním. Zemřel tam na jaře roku 2007 a kromě hrstky známých o jeho malbě málokdo ví. První a zároveň posmrtná výstava, zapůjčená synem Cyrilem a dcerou Magdalénou ji zpřístupňuje. Děkuji oběma, že mohu mu splatit dávný dluh a vynést ji ze skrytosti do volného prostoru galerie. Připomenout ji a vrátit ho mezi významné malíře nejenom naší generace, kam Vladimír Říha nepochybně patří. Věřím, že k radosti přátel, včetně Petra Šmahy, který mi setkání s nimi zprostředkoval. Třeba „pozdě, ale přece“ bude výstava objevem pro mnohé další. Moc bych si to přál, v širším povědomí jeho jedinečná, bytostně ryzí malba chybí...

Galerie Jiřího Jílka