Ivana Lomová maluje Prahu. Přesněji maluje vzpomínky otištěné do dnešní podoby Prahy. Vybírá místa, do kterých se vepsala atmosféra normalizace –  doba jejího dětství a dospívání. Nachází ulice a domy, pasáže, parky, chodby a čekárny, do kterých se otiskly osobní příběhy tehdejších Pražanů. Do různých a nečekaných míst se vrývají smutky i radosti obyvatel města. A vůbec nejčastěji se otiskují do věcí zdánlivě podružných, jako jsou vchodové dveře, okopaný roh, ohmatané zábradlí. Právě tyhle detaily totiž nejlépe uchovávají prožitky, dokážou je zapečetit do nenápadných tvarů, které pak vydávají svědectví. Při pohledu na ně se nám může i po dlouhé době vybavit tisíce vzpomínek a možná celé příběhy. Jsou to vlastně jakési schránky paměti. Můžeme z nich vyjmout dopis, rozlomit pečeť a číst. Číst zprávu, kterou kdosi kdysi poslal do dnešních dnů. Nebo třeba my sami jsme tenkrát vhodili do takové schránky sdělení a možná na ně už zapomněli – a najednou je tady, na obraze Ivany Lomové.

Ivana Lomová dokáže takové „dopisy“ skvěle vyhledávat a umí je nejen číst, ale dokáže je vtělit do obrazů. Její obrazy jsou jakýmisi depešemi mizející Prahy. Důležitou roli v nich hrají právě detaily nabité pamětí, objekty, které mají silný emocionální náboj. Najdeme v nich určitou dávku sentimentu, ale obrazy Ivany Lomové jsou spíš civilní, prozaické. Emoce jsou korigované, přiznávané jemně.

DOX - Centrum současného umění