Snad všechny námětové okruhy kreseb a grafik Zuzany Malénkové shodují se v baladickém naladění toho, co v samotě krajiny i uvnitř domu ve vlajících záclonách prozařuje vlídné světlo. Jsou pamětí dotýkaných míst jejího domova v proměnách různých významových rovin a životních situací. Ve frotážích znovu nalezených věcí, ve vzájemném prolínání a vyblednutí stop, zakrytých převrstvením, jsou i  podobenstvím času plynoucího v hebkém zastření mollové tóniny její střídmé výpovědi. Ať lavírovaná tuš nebo suchá jehla s leptem v úsporné zkratce je rytmickým střídáním autorčiny volby a podvolení se tomu, co v rovnováze rozumu a citu, v souhře záměru a řízené náhody jí rodící se tvary samy nabízejí.

Jako je pro Marii Blabolilovou lino podložkou i složkou malby, je tu válečkem nanesený rostlinný vzor zároveň i tapetou pokoje. Jemným ornamentem plochu vykrývá a k úplnosti stačí náznak dveří, police a skříně, obrys zrcátka a o cit tmavší odstín podlahy nebo zadního prostorového plánu. Jinde celou kresbu volně rukou rozehraje a výsledek je stejně přesvědčivý, ať je její dotyk vláčný nebo v krajině a v záclonách živě rozevlátý.

Zjevná je i volná vazba na Petra Veselého a jeho dceru Marii, přítelkyni ze studií v Brně a v Bratislavě, a svou roli sehrála i stáž  u Jiřího Lindovského a Dalibora Smutného na Akademii v Praze, kdy tam z dřívějších hostů galerie studoval i Robin Kaloč nebo u Vladimíra Kokolii Jitka Chrištofová a Štěpán Vrbický. Později na jedničce i Lenka Falušiová, Eva Vápenková a Alena Kožená. Tak jako všichni jmenovaní, patří i Zuzana Malénková celým svým zaměřením k jádru zdejších kmenových autorů. Její pozvání je volba dobrá, dosavadní linii výrazně obohacující. Je i mou radostí z toho, že navzdory času a napříč generacemi to podstatné trvá.

Galerie Jiřího Jílka