Sklářka Miroslava Ptáčková od počátku nalézá nové možnosti ve způsobu zacházení se sklem v jeho propojení s různými materiály, s pryžovou duší a jejím dechem, s pryskyřicí nebo i s betonem. Letos pracuje s tabulovým sklem a sklovlákninou v jejím vrstvení, leptání, broušení a dotváření povrchu sítí hmotou syntetických barev. Co vzniká, je zdánlivě nečekaným obrazem krajiny nebo přesněji zrcadlem přírody, která ji doma kruhem obklopuje.

Navzdory výrazné odlišnosti v postupu práce snadno navazuje nit s většinou autorů galerie, kterým je řád přirozeného světa a jemu odpovídající řád výtvarné výpovědi linií zásadní a určující. Až s údivem a rád nalézám u ní důvěrně známé podoby rytmů přírody v jejím členění. Vidím tu znovu krajiny Jiřího Johna, stejně jako horizonty Evy Vápenkové. Výčet jmen byl by dlouhý a i nám oběma je to svět bytostně blízký.

Všechno to děje se jí ale „pohledem z druhého břehu“, noří se z vlastností materiálu. Forma předešla obsah, aby se sama stala obsahem a splynula s ním v jediném. Aby byla přírodou, stromem, vodou, horizontem, květem, horou, cestou ze skla zrozenou.

Vrstvením sítí z děrované vlákniny a křížením směrů její osnovy mění hustotu tkáně, ladí míru prostupujícího světla a ohýbáním nechává vyjít i do prostoru. Světlo tu hraje hlavní roli a proto mu objekty v dřevěných rámech ve volném prostoru zavěšené, plně vystavuje.

Drobnými kresbami štětcem a tuší na ručním papíře skleněné krajiny doprovází a jako na březnové výstavě malíře Jiřího Krtičky i v malém rozměru a tady i v letmém záznamu objekty významně doplňuje.

I jiný výběr prací experimentátorky Miroslavy Ptáčkové byl by vítaným příspěvkem, ale právě přírodou výrazně vymezený soubor je tu na dobré adrese. Zřetelně ukazuje, že i tak různé cesty vedou ke stejnému cíli a v řádu světa, v jeho prapodstatě a harmonické jednotě, se navzdory času spolu potkávají...

Miroslav Koval

Galerie Jiřího Jílka