Dar Vladimíra Preclíka Královehradeckému kraji

Sochař, spisovatel a pedagog VLADIMÍR PRECLÍK (1929–2008) se narodil v rodině strojvedoucího. Otec Alois v době narození syna Vladimíra založil rodinnou firmu na výrobu loutek a marionet v Jaroměři. Fantazijní svět loutek, vůně dřeva a klihu, to všechno patrně podpořilo rozhodnutí Vladimíra nastoupit v roce 1943 do učení v řemesle řezbářském a pozlacovačském v Hradci Králové. Řemeslo zvládl dokonale, svědčí o tom zlacený Barokní rám z roku 1944, který lze považovat za mistrovský kus.

Kamenosochařské památky Jaroměře a blízkého okolí byly inspirací pro řadu autorů, Vladimíra Preclíka nevyjímaje. Další cesta za vzděláním jej proto vedla v roce 1946 na Vyšší průmyslovou školu sochařsko-kamenickou do Hořic a v roce 1950 na pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do sochařského ateliéru Josefa Wagnera. Jeho spolužáky byli Věra a Vladimír Janouškovi, Olbram Zoubek, Miloš Chlupáč, Zdeněk Palcr, Eva Kmentová. Sochařka Zdena Fibichová se stala jeho manželkou.

V roce 1954 založil s několika spolužáky a se studenty ateliéru monumentální malby Emila Filly výtvarnou skupinu Trasa (1954–1970). Společným úsilím mladých tvůrců bylo vyrovnání se s formálními podněty předválečné umělecké scény, silný akcent exprese i vyjádření vztahu k prostým, každodenním věcem. Z poválečných tendencí byl společnou platformou neorealismus.

Myšlenka navázat na oficiálně odmítané moderní umění vyústila u Preclíka v cyklus Česká avantgarda. Jedná se o soubor sochařských portrétů osobností předválečné kultury s využitím kubistického tvarosloví. Tento cyklus vystavoval na své první samostatné výstavě, kterou uspořádal E. F. Burian v divadle D34 v roce 1959, a vzbudil značnou pozornost.

V 60. letech pracoval nejvíce se dřevem v monumentálním rozměru. Specializoval se na techniku asambláže ne s nalezenými či industriálními předměty, ale s vlastními rukodělnými výrobky. Typická je barevná úprava povrchu díla. Ačkoliv lze práce považovat za abstraktní, značil Preclík svá díla názvy se specifickou poetikou, která nenechává nikoho na pochybách o jejich konkrétním směřování, často s ironickým či sarkastickým podtextem.

Příznivější atmosféra 60. let umožnila Preclíkovi účast na řadě sochařských sympozií i soutěžích v zahraničí. Navštívil Německo, Nizozemsko, Itálii, Francii, Polsko, Brazílii. Možnost vycestovat do zahraničí byla jedinečnou příležitostí k osobnímu poznání a vstřebání principů moderního poválečného sochařství. Inspirován těmito zkušenostmi se stal jedním z iniciátorů sochařského sympozia v Hořicích, poprvé uskutečněného v roce 1966. Po čtyřech ročnících byla mezinárodní otevřenost sympozia shledána nepřípustnou. Organizátoři odmítli požadavek, aby byla účast umožněna výlučně autorům ze socialistického sektoru, a ročník 1969 byl nadlouho posledním.

Normalizační léta znemožnila zahraniční kontakty i veřejnou prezentaci u nás. Sochař se uzavřel ve vnitřním exilu v sochařském ateliéru v Popovicích u Prahy. Věnoval se víc kresbě a grafice, monumentální sochy nahradil pracemi menších rozměrů, často až cizelérského charakteru. Od počátku své tvorby vytvářel sochařské cykly. Nyní tvořil nové, vracel se a dotvářel starší, s doplněním o menší formáty. V názvech svých prací tohoto období ukazuje svůj vypravěčský talent odrážející vnitřní smíření a laskavý humor.

Polistopadové období mu umožnilo návrat k monumentální tvorbě i plastice ve veřejném prostoru. Ihned po listopadu 1989 se zaměřil na obnovu sochařských sympozií v Hořicích, která probíhají dosud. Pro studia budoucích tvůrců spoluzaložil na Vysokém technickém učení v Brně samostatnou Fakultu výtvarného umění (1993), kde byl zvolen prvním děkanem (1993–1997).

Svou energii věnoval také literární tvorbě, vydal deset knižních titulů. V letech 1990–1992 byl poslancem České národní rady.

Sbírku Galerie Vladimíra Preclíka věnoval autor v roce 2008 Královéhradeckému kraji. Sám sestavil kolekci tak, aby ukazovala retrospektivní přehled celé jeho tvorby od úplných počátků až po zralá díla. Kromě toho je soubor doplněn o portréty Vladimíra Preclíka od jeho přátel. Záštitu nad galerií nainstalovanou v prostorách Krajského úřadu Královéhradeckého kraje převzal Rotary klub Hradec Králové. I po přestěhování galerie v roce 2016 do budovy GMU je v původním místě stále instalován panel s kresebnými studiemi a tři monumentální objekty (Alespoň kousek chrámu I-II a Model pomníku druhého odboje).

Autorka textů k výstavě: Kateřina Křížkovská
Architektura výstavy: Kateřina Křížkovská, Petra Příkazská a Anna Zemanová

Galerie moderního umění v Hradci Králové