Alena Vršanská, v galerii v průběhu minulých pěti let nejmladší v řadě přítelkyň ze studií,  je loňskou absolventkou grafické školy Jiřího Lindovského a Dalibora Smutného na pražské Akademii. Před rokem tu vystavila vzdušné tisky a kresby pod názvem Finis Terrae  Eva Vápenková a už v létě 2015 návštěvníky galerie zvala do hlubiny lesa  Lenka Falušiová. Každá z nich je jinak vyhraněná a o to skvěleji se spolu doplňují. Nesledují vratké cíle proměnlivých proudů doby, příroda je jim daleko významnějším zdrojem a celá lidská civilizace čímsi od ní odvozeným. Je knihou knih a věčně obrozujícím pramenem všeho poznání, s ní si vystačí a žádná z nich ani nechce být svou výpovědí společensky zaměřená.

S Lenkou se Alena potkává v přesnosti kresby až fotografické. Ve skutečnosti krajiny niterně vstřebané a teprve tak doma znovu utvářené panenské přírody bez lidí, u ní narušené snad stopou vyšlapaných stezek, linií ohrady nebo chaty ztracené v ní. I Lenka se v ní raději vyhne lidem, sama bloumá lesem a domů nespěchá… a jestli Eva vymezuje „konec světa“ dotykem země s mořem, pak Alena hledá svou zvlněnou tkáň horských plání živé krajiny bez konce a někdy jen výsek s jezerní vodou. Oproti Evinu jihu nachází ji i kdesi na severnější výspě Irské země. Přírodu tká z krátkých čar a uzlových bodů prostoupených světlem. Hněte ji z nich a nechává růst. Je v souladu s ní a s kresbou splývá. Zřetelně u drobných tisků a viděno zblízka i u rozměrných kreseb vybaví se nervní síť Johnových suchých jehel nebo i rytmicky členěných leptů Marie Blabolilové.

Jako obě předchozí vystavující, je tak i Alena v letitém programu galerie doma. Řadí se k jeho zásadní linii a potvrzuje tak trvalou vzájemnost pevné vazby generací od nejstarších po nejmladší. Připomíná i nenahraditelnou hodnotu přírody a v tom duchu jsou všechny tři zmíněné kreslířky třeba i bezděčně, ale tím ryzeji v nejlepším smyslu angažované a navzdory všem novým mediím výsostně aktuální. Nic nevysvětlují, vše jasně vypoví jenom svým obrazem.

Galerie Jiřího Jílka