Prvním zahraničním umělcem, který se představuje v roce 2020 v českobudějovické Galerii současného umění a architektury je Marco Tirelli; autor, jehož práce stojí na vztahu mezi světlem a tmou a geometrických formách, které jsou odrazem dlouhé řady Tirelliho posedlostí časem, prostorem a vším, co se nachází za nimi. 

Architektonický charakter děl s kontrasty světla a stínu vyvolávají pohyb mezi vyjevováním se a mizením, což je i dokladem umělcovy vize hledání tajemství viditelného a jeho původního vnitřního obrazu. Snahou pak je aktivovat divákovu mentální i senzorickou účast.

Marco Tirelli, narozený roku 1956 v Římě se již jako malý věnoval kreslení a byl v kontaktu s přáteli svého otce, který pracoval ve vedení Švýcarského institutu v Římě. Rodina Tirelliových žila ve velké římské Vile Maraini z 19. století, patřící Švýcarskému institutu, v níž patnáctiletý budoucí umělec Tirelli /vzhledem ke svému kreslířskému talentu / měl svůj vlastní ateliér. Později na Accademia di Belle Arti v Římě studoval Tirelli scénografii pod vedením renomovaného Totiho Scialoiy. V té době se stal velkým obdivovatelem švýcarského scénografa Adolpha Appiy. Spolu s teoriemi a náčrty Gordona Craiga byly Appiovy teorie a náčrty výsledkem nepochybného počátečního vlivu na „divadelní“ koncepci scény metafyzické malby. 

Tirelliho dílo si brzy vysloužilo uznání – už když mu bylo dvacet let a byl na pozvání Tommasa Triniho vybrán na 40. Benátské Bienále se samostatným projektem. Na přelomu 70. a 80. let autor otevírá svůj ateliér, umístěný v nejvyšším patře bývalé továrny na těstoviny v San Lorenzo, průmyslové části Říma, kde pracuje dodnes. Tam ve staré Pastificio Cerere se Tirelli podílel na založení jednoho z důležitých hnutí italského umění, Nové římské školy, také známé jako Scuola di San Lorenzo. Tirelli se na umělecké scéně etabloval na počátku 80. let spolu se zmiňovanou Novou římskou školou, ale ve velmi individuální pozici s ohledem na ostatní členy tohoto uskupení. Italský umělecký kritik Achille Bonito Oliva, označil tyto umělce jako „nositele individuální poetiky a všech proudů ke společné estetické mentalitě a morální vizi umění“. Postupně s Tirelliho vývojem přicházela řada samostatných výstav v Itálii a v zahraničí i účast na mezinárodních bienále jako například na Bienále v Sydney, Säo Paulu a opět v Benátkách. Roku 1990 má pro autora velký význam výstava, která se konala v Americké akademii v Římě a představovala dialog mezi Tirelliho kresbami a nástěnnými díly Sol LeWitta.

 Dnes má autor za sebou dlouhou řadu jak samostatných tak kolektivních výstav po celém světě, kde možno připomenout například rok 2010 a 2015 – benátské Palazzo Fortuny, MACRO v Římě 2012, Bienále v Benátkách 2013, Museum umění v Saint Etienne 2017, či v Axel Vervoordt Gallery v Antwerpách a Hong Kongu 2018. Díla Marka Tirelliho lze nalézt ve sbírkách a muzeích například v Itálii, Rakousku, Francii, Německu, Japonsku, Taiwanu a ve Spojených státech. 

Umělcova snaha ukázat to, co nelze vidět, čerpá inspiraci volným a moderním způsobem z některých zásadních rysů Metafyzického umění Giorgia De Chirica a Giorgia Morandiho. Jeho geometrie má mnoho společného s trojrozměrnými formami, které zaplňují mizející perspektivy De Chiricových tichých měst i Morandiho zátiší z let 1918 a 1919, kde geometrické prvky udržují protichůdnou mezihru mezi iluzí a realitou. 

Zásadním aspektem Tirelliho díla je prostor. Malbu nahlíží jako racionální nástroj zaměřený na analýzu našeho vnímání reality, které je založeno na uvažování filozofů, napříč časem a zeměmi. Od Platóna, Kanta až k Leibnizemu a Nitzschemu, kteří se sešli, aby se zaměřili na prostor jako na ústřední téma.

Autorova tvorba sestává z kreseb, soch – studií i samostatných děl, velkoformátových obrazů i nástěnných maleb a instalací. Jeho metafyzické formy čerpají inspiraci z pojmu vyobrazení a vnímání, jako optickou transformaci tvarů v našem vidění, které se nacházejí pasivně uvnitř nás coby obyčejné předměty. Tirelli vytváří obrazy, oscilující na hraně mezi konkrétností a koncepčností, hmatatelností a mentalismem, stejně jako mezi realitou a symbolem a odhalují, co leží za jejich hranicemi. Sám věří, že umění může působit jako prostředek, který umožňuje dostat se do světa mimo realitu, který dopraví diváka pryč z konkrétna do jiného, vysoce „poetického“ světa. Lze říci, že předměty, které maluje, jsou jen záminkou, aby prozkoumal nevysvětlitelné, aby svou cestu dovedl na hranice času, který je skutečným protagonistou mnohých z jeho maleb.

Pro svoji první samostatnou výstavu v Čechách zvolil Marco Tirelli koncepci představující dvě důležité roviny jeho nejsoučasnější tvorby. Jedná se o kresby a intervence tvořené nástěnnou malbou a objektem. Divák se tak má možnost ocitnout v autorově „světě“ sto dvaceti kreseb, pokrývajících tři galerijní stěny a vtahujících nás do jakéhosi Tirelliho soukromého archivu – deníku poetického univerza obrazů s ponorem v bludišti paměti, kdy autor touto mentální mapou odhaluje řadu svých vizí a inspirací. Druhou část galerie pak „okupují“ nástěnná díla – malby, kdy homogenní použití černé barvy uzavřené v dokonalém kruhu pomáhá soustředit pozornost na objekty umístěné v jejich středech. Autor se zde věnuje, de facto jako v řadě svých obrazů, otázkám trojrozměrnosti a hranicím naší představivosti a vnímání.

 „Svět je všechno, co se děje na hranici mezi světlem a stínem, vše, co je a co by mohlo být v mém vědomí.“  (Marco Tirelli )

Dům umění města České Budějovice — Galerie současného umění a architektury