Úvodní výstavou nového roku představujeme po delší době dílo jihočeského umělce, kterým je Roman Brichcín /1958/. Autor, jehož stěžejním tvůrčím tématem je lidský osud a hlavním motivem lidská figura.

Podněty čerpá z vnímání života, pozorování, intuice i transcendentální touhy. Lyrickým projevem s častou přítomností expresivity vytváří „obraz“ svého světa, kde ústřední roli hraje člověk. Ten je zobrazován v akci, v propletenci vztahů a emocí, stejně jako bytost čekající na zázrak. Mezi námětovými okruhy lze vystopovat vztahové momenty mezi otcem a synem, mezi sourozenci, mužem a ženou, problémy komunikace i přítomnost erotičnosti s prolínajícím se projevem duchovního i fyzického vztahového aspektu. Člověka se svojí duševní i fyzickou dimenzí s pro –   jevy radosti i utrpení či rozporu a souladu, spolu se zmiňovanými vztahovými otázkami transformuje do prostředí přírody, kultury i oblasti náboženství.

Brichcín tato témata nahlíží pohledem vlastního vnímání, prožitku i tušení. Odhaluje struktury lidské existence, na jejichž základech staví příběhy plné pocitů a nálad. Dramatičnost a poetika stejně jako melancholie, umírněnost vedle divokosti – vzájemně se mísící a prorůstající atributy autorovy tvorby. Zajímá jej vše od antiky až po aktuální problematiku doby. Vzpomínky a prožitky převádí do nové podoby zbavené souvislostí s daným prostorem a časem. Významným motivem autorovy tvorby je také křesťanská tématika, nejen jako nedílná součást kulturního dědictví, ale stejně tak i jeho vlastního bytí. Nutné je připomenout rovněž vztah k literatuře a hudbě, kdy lze v Brichcínově díle objevit osobnosti, které jej nějak zasáhli svými osudy a tvorbou. Například Gainsbourg, Váchal, Hrabal, Basquiat, Cohen aj…

Ač mohou díla Romana Brichcína působit určitou narativností, vykazují v mnoha případech záměrnou nedokončenost, ne – dovyslovitelnost, kdy autor nechává prostor pro diváka, aby si do viděného dosadil vlastní obsahy a dokončil, co autor napověděl. Nelze opomenout také moment, kdy jeho práci ovlivňuje psychická stránka, jenž bývá základnou snovým, nezřídka dramatickým zážitkům. Prožitek a vnímání každodennosti pak přechází do oblasti efemérních vizí. Vzájemné prolínání se takovýchto dějů dává vzniknout zdánlivě nesouvisejícím situacím, které se stávají základem obrazového vyústění. 

Brichcín je znám jako „bytostný“ malíř. S typickou pastózností a zemitostí, expresí, citem pro barvu. Plochu jeho pláten lze nahlížet jako pomyslná pole vynořování a zapadání, něco se ztrácí, druhé zjevuje, rozpad střídá zrození. Poměrně častým jevem v jeho obrazech je krom všech zmiňovaných charakteristik rovněž přítomnost kresby. Autor díky ní vnáší do daného obrazu další rozličné významové roviny a zároveň tím odkrývá velice silnou a nosnou stránku, kterou mu právě kresba skýtá. 

Důležitost kresby hraje v Brichcínově tvorbě již od samého počátku zásadní roli. Doprovází jej v každodenním životě jako neodmyslitelná nezbytnost, a ač se v mnoha případech stává počátečním krokem k následnému obrazu – malbě, tak rovněž v hojném počtu zůstává finálním dílem. Nejen vzhledem k tomu, že kresba do dnešního dne nebyla veřejnosti víceméně samostatně představena, tak právě výstava v Domě umění je momentem, kdy se tento fakt mění a divák se ocitne v komorním výběru z nespočtu autorových kreseb. Kreseb, jak v podobě „klasické“ práce na papíře, ale rovněž kreseb, které tento rámec přesahují až k médiu objektu. Brichcín zde přesvědčivým způsobem předkládá velice silnou osobní výpověď a svědectví o světě, který žije. 

Karel Srp v jednom z textů k autorovi uvádí: „Brichcínovi nejde o popisné vylíčení rozmanitých dějů, převeditelné do slov a jednoznačně pojmenovatelné, ale o zachycení zjevení, uskutečňovaného výtvarnými prostředky, přesahujícími jakoukoli ilustrativnost.“

Dům umění města České Budějovice