výstava fotografií

Výstava fotografií připomínající události roku 1989.

V rámci projektu HAVEL NA HRAD!

Jak byl ve fotografii reflektován rok 1989? Výstava vznikla u příležitosti 30. výročí Sametové revoluce a v rámci projektu Havel na Hrad! Ale rok 1989 byl výjimečný nejen s ohledem na politické události, ale také pro médium, které tyto události intenzívně zaznamenávalo, tedy fotografii. Několika výstavami a publikacemi bylo tehdy připomínáno 150leté výročí oficiálního vyhlášení vynálezu fotografie. Aniž by to autoři pravděpodobně tušili, byl to pro ně poslední rok činnosti v obvyklém institucionálním rámci, na který byli po léta zvyklí. Řadě z nich se po převratu radikálně změnil život.

Magnetismus 30. výročí Sametové revoluce nás vedl k přípravě výstavy, která by tuto důležitou událost připomenula. Jejím cílem bylo z odstupu tří desetiletí kriticky zhodnotit kondici české fotografie ve výročním roce 1989. Důraz byl kladen na výrazné fotografické projekty a dlouhodobé přístupy. V mnoha případech jsme ve spolupráci s autory prošli jejich archivy a pokusili se vybrat ty nejvýraznější fotografie, které obstojí i s odstupem tří desetiletí, jsou srozumitelné i v dnešním kontextu a pro generace, které dobu bezprostředně nezažily.

Politické události roku 1989 zastihly českou fotografii v neobyčejně dobré kondici. Především dokumentární přístupy měly v 80. letech mimořádné postavení. Byly alternativou, jak si v neradostné politické situaci uchránit čistotu vlastní existence a vymezit vůči oficiální propagandě. Přirozenou součástí takového projevu byl vzdor a nonkonformita, ale také nepřízeň mocných. Přesto řada autorů fotografovala symboly režimu (Lubomír Kotek), výkladní skříně vypovídající o tehdejší neutěšené hospodářské i politické situaci (Iren Stehli), kriticky reflektovali oficiální svátky (Vladimír Birgus, Josef Moucha), zaznamenávali aktivity undergroundu (Bohdan Holomíček, Jaroslav Prokop), fotografovali společenský rozpad společnosti a prostředí na malém městě (Gustav Aulehla, Jaroslav Bárta) nebo vesnici (Jindřich Štreit).

Státem ovládanou televizí byla revoluce zaznamenávána zpočátku liknavě, až tlak zaměstnanců vedl k objektivnějšímu zpravodajství, proto vizualitu sametové revoluce od počátku zachytili především fotografové. Fotografovali jak demonstraci na Škroupově náměstí v Praze v roce 1988 události kolem Palachova týdne, výročí srpnové okupace nebo demonstraci na 28. října (Karel Bucháček, Lubomír Kotek), tak i demonstrace 17. listopadu na Albertově a Národní třídě a následné aktivity Sametové revoluce (Radovan Boček, Karel Bucháček, Karel Cudlín, Jan Jindra, Roman Sejkot, Pavel Štecha).

Výstava o roku 1989 nevypovídá jen o tehdejších událostech. Fotografie vždy vypovídají také o sobě. Snažili jsme se ale mimo jiné prozkoumat další strategie, které se s dobovou momentkou rozchází. Záběry z revoluce proto na výstavě provází fotografie, které vznikly rovněž v průběhu roku 1989, ale autoři v nich reflektovali každodenní život a společenské problémy. Miroslav Machotka využil principy momentky mimo obvyklou oblast dokumentární fotografie, pro vyhledávání ekvivalentů, které může v některých případech nést i odkazy na společnost a dobu. Jiří Hanke tematizoval princip deníku při pravidelném fotografování z okna bytu, fotografie Libuše Jarcovjákové jsou syrovým deníkem v duchu snapshotové estetiky, když zachycovala své bezprostřední okolí, mejdany a nečekaná setkání cestou noční Prahou. Trojice Ivan Lutterer, Jan Malý a Jiří Poláček vytvářela portréty „českého člověka“ v improvizovaném ateliéru. V roce 1989 zachytili také tváře demonstrantů. Jaroslav Bárta si poprvé v roce 1988 vyzkoušel metodu komparace starých a nových pohledů na lidská sídla na příkladu sudetského města Česká Lípa.

V tradicionalisticky laděných portrétech připomněl Pavel Hečko v atmosféře konce 80. let českou rodovou šlechtu. K tradicionalismu se programově hlásili také členové Bratrstva, kteří na scénu výrazně vystoupili na konci 80. let a přirozeně do jednoho celku propojovali malířství, fotografii a hudbu. Každodenno konce normalizace mimoděčně ve svých konceptuálně laděných projektech zachytili Jiří Šigut, který využíval fotoaparát a dlouhé expozice k vrstvení fotografických záznamů, nebo Lukáš Jasanský a Martin Polák v souboru Chlapi, s ironickým užitím repetitivního principu a odkazy na žánr reportáže. Jiří Kovanda při zaměstnání nočního hlídače v Národní galerii vytvářel v čase mimo oficiální otevírací dobu drobné subversivní intervence do chodu oficiální instituce.

Rok 1989 zůstává bezesporu pamětihodný tím, že nám přinesl svobodu a do té doby těžko představitelné možnosti, jak plně, svobodně a zodpovědně realizovat svůj život. Byl to jediný rok, poslední z osmdesátých, ale jeho důsledky žijeme dodnes.

Kurátor: Tomáš Pospěch

Národní galerie Praha — Veletržní palác

Výstava se koná v rámci Fotograf Festivalu #9 Archeologie euforie: 1985–1995.