Symbolika kříže je v křesťanské ikonografii jedním z ústředních témat, které se v různých podobách objevuje až do současnosti. V galerijních fondech ho můžeme sledovat zejména v tvorbě raně novověkých a barokních autorů (Urs Graf, Albrecht Dürer, David Teniers), českého symbolisty Františka Bílka, ale také i u mladších autorů ve volnějších interpretacích (Michal Ranný, Aleš Veselý, Miloslav Moucha). 

Zobrazení kříže prodělalo během dvoutisícileté křesťanské tradice mnohačetný vývoj. Od počátečních prostých zobrazení v katakombách se kříž stal nástrojem Kristova triumfu nad smrtí a byl považován za symbol celého světa a nesmrtelnosti. S vrcholícím středověkem bylo stále intenzivněji zdůrazňováno Kristovo lidství, včetně utrpení na kříži, od 13. století zdůrazněné expresivním pojetím zmučeného těla. 

Neobyčejně působivé je znázornění ukřižovaného Krista v díle mimořádné osobnosti českého umění a nejvýznamnější postavy českého symbolismu Františka Bílka. Pro něj, jako věřícího člověka, bylo toto téma hluboce niterní záležitostí, prostřednictvím kterého se zabýval i filozoficko-náboženskými otázkami. 

Kříž v díle autorů druhé poloviny 20. století má humanističtější rovinu, přestože Miloslav Moucha cituje svatého Jana. Nejmonumentálnějším a nejvýznamnějším dílem druhé poloviny 20. století českého sochařství je Kaddish Aleše Veselého. Jedná se o autorovo vyrovnání se se ztrátou otce. Přestože v něm kříž není prvoplánově přítomen, můžeme toto dílo vnímat jako pomyslný kříž celého 20. století.     

…přidávám okolo, nemohu tam – nemohu – nemohu tam, kde už jsem jednou byl – vidím tam – úží se vchody a brány jsou křivé a sešité šicími stroji, jež prorůstá železo na třech nožkách s ostrými špičkami, u země je trůn, na němž nesedím – šplhám nahoru, kde mučené tělo je ukryto stavbou, jež chladí… (Aleš Veselý, 1965)

Jiří Jůza

Galerie výtvarného umění v Ostravě