Říkáme „město“ – ale tím nemyslíme jeho domy a továrny, jeho zboží a odpady; tím myslíme jeho miliony lidí – nikoliv jejich počet (...); nýbrž tito jednotliví lidé, nazí pod svým oblečením, krev proudící pod jejich kůží, všichni ti, jejichž odhalený tlukot srdcí by spolu přehlušil spojený hlas jeho strojů.

Martin Buber (1878–1965), citováno v roce 1934

Příběh dvacátého století je neodmyslitelně spojen s fenoménem velkoměsta, které se stalo nejpříznačnějším prostředím moderního člověka. Dynamický industriální vývoj, jenž se odehrál v Evropě, ve Spojených státech a pak globálně, vedl k tomu, že se velkoměsto stalo samo o sobě „doménou“, jejíž obyvatelé žijí zcela závisle na systému v ní ustanoveném. Společnost a její mezilidské vztahy se následně radikálně proměňují: člověk se fyzicky i duševně vzdaluje odvěké vazbě s přírodou a stává se přesvědčenou či naopak rozčarovanou součástí technologické modernity.

Tento neúprosný pokrok i jeho přínosy a zrady se výmluvně promítají do měnící se podoby výtvarných projevů. Pokud se během devatenáctého století úvahy malířů soustřeďovaly především na krajinu (ať už jako na idylu, zdroj kýžených pravd či prostor pro porozumění sobě samému), začátkem dvacátého století se nejvýraznější tematikou mladých malířů stává městský život. Zobrazování města se zejména u expresionistů dramaticky liší od popisných či lyrických výjevů předchozích uměleckých generací: člověk a město splývají v jeden psychický celek, a tak se město stává až divadelně pojatou metaforou pro vnitřní bytí lidstva. Město se v tomto světle jeví v umění dvacátého století jako pomyslné „plátno“, na něž se promítá neukojitelná touha po svobodě, nezkrotná sexualita, zločinnost, mravní pokleslost, ale i – navzdory všemu – něha, soucit a idealismus.

Výstavní projekt Srdce velkoměsta se celkově skládá ze dvou navazujících částí: první část se hlavně, ale ne výhradně, soustřeďuje na dvě desetiletí po vzniku demokratického Československa v roce 1918. Druhá část se bude zaměřovat na období od čtyřicátých let dvacátého století do začátku jednadvacátého století. Očima českých umělců zastoupených grafikou či kresbou ve sbírkách GASK zkoumá tato výstava velkoměstskou tematiku z několika pohledů. Sledujeme všední činnosti obyvatel velkoměsta pojednané humorně i vážně. Městské prostředí se ve vystavených pracích proměňuje ve všeobjímající „lidskou krajinu“, místo radosti a přátelství, ale i odcizení, ponížení a osamělosti.

Dvacátá letá byla v Československu érou ekonomického a kulturního rozmachu, během něhož řada mladých umělců reflektovala překotně se modernizující společnost v knižních ilustracích nebo v kresleném humoru pro tehdy četné satirické časopisy. Pověstným ohniskem tehdejšího polemického dění byla kavárna, která se stala pro mnoho začínajících spisovatelů a malířů „druhým domovem“ a podnětnou křižovatkou nových myšlenek. Hravá ironie kavárenských kruhů na výstavě ostře kontrastuje se sociálně kritickými grafickými cykly znázorňujícími nuzné poměry značné části městské populace. Denní svět úspěšných (či alespoň slibných) občanů se v tomto okamžiku střídá s beznadějným nočním světem žebráků, pijáků a „padlých žen“. Existenční napětí, jež cítíme z těchto výjevů, pak plně vyvrcholilo během třicátých let v důsledku celosvětové finanční krize i rostoucí hrozby německého nacismu. Na začátku čtyřicátých let se válečné město v díle českých umělců již projevuje jako ztichlý, opuštěný terén samotářských chodců a apokalyptických vizí.

Kurátor: Richard Drury

GASK — Galerie Středočeského kraje