Herman de Vries patří k důležitým představitelům evropského umění 20. století a českobudějovický Dům umění se mu stává dalším místem v řadě mnoha světových „zastaveních“, které v posledních letech tento holandsko – německý autor absolvuje. Před mnoha roky si vyhradil, aby jeho jméno i názvy děl byly vždy uváděny s malými písmeny (z důvodu vyhnutí se hierarchizaci).
Tvorba hermana de vries se řídí myšlenkami mířícími k jednoduchosti a úspornosti, které jsou schopny obnovit základní mechanismy života v rámci uměleckého procesu. Typická je u něho náklonnost k experimentování s různými materiály a jazyky. Umění, věda i filozofie se v jeho díle neustále prolínají a spojují se světem kolem nás.
Jedním z de vriesových filozofických postojů je zredukovat svou roli umělce na minimum a co nejvíce eliminovat logický základ. Jeho role tak zůstává odkázaná na pozorování, objevování, sbírání, uspořádání a dokumentaci všeho, co mu dává k dispozici příroda. Příroda, která má své stěžejní místo v životě vůbec, je mu dílnou i materiálem.
Uprostřed 70. let se herman de vries začal soustředit na přírodní materiály, procesy a jevy, které prezentoval jako primární hmotné reality lidské existence. Od té doby sbírá, třídí, zpracovává a vystavuje fragmenty přírody a kultury a zároveň upozorňuje na jejich jednotnost i různorodost. Země jako materiální vyjádření různých míst je jedním z jeho symbolických prvků. Země, která se stává ozvěnou různých kultur a přirozeným pigmentem odrážejícím primární barevné gradace světa. Více než 9000 vzorků půdy z různých koutů naší planety de vries shromažďuje, archivuje je a používá ve své tvorbě od roku 1983. Jeho aplikace rozdrcené půdy na papír v regulované, chce se říci až meditativní struktuře, může stylisticky připomínat informelové postupy. de vrieseova metoda – sbírání, studium a prezentace předmětů – je blízká vědeckému významu a klade si za cíl ukázat divákovi krásu přírody v celé její rozmanitosti.
herman de vries se narodil v roce 1931 v nizozemském Alkmaaru. V letech 1952 až 1956 pracoval v Ústavu pro výzkum chorob rostlin ve Wageningenu. Svá první díla vytvořil v roce 1953 a první bílé obrazy v roce 1959. Na počátku 60. let se stal členem skupiny NUL a spoluzakladatelem mezinárodního hnutí ZERO (založeného z potřeby skupin umělců získat podnět k novému startu a návratu na samý začátek). V té době se začal zajímat o východní kultury a velice jej ovlivnilo učení zen–budhismu. V roce 1962 vytvořil první náhodné objektivizace – díla z nahodilých číselných tabulek – a publikoval knihu white, která neobsahuje žádný text. Od roku 1969 podnikal časté cesty do Afriky a Asie, kde se zabýval psychedelickými experimenty. V roce 1970 se přestěhoval do Eschenau v jižním Německu a pět let poté začal pracovat s nalezenými přírodními materiály a věnovat se technice earth rubbing. V rámci Skulptur Projekte Münster roku 1997 vytvořil dílo sanctuary (útočiště), kde je příroda odkázána na své vlastní prostředky. V roce 2015 reprezentoval Nizozemí na benátském Bienále svou samostatnou výstavou. Jeho práce jsou zastoupeny ve sbírkách po celém světě včetně MOMA New York.
Hovoříme-li o tvorbě hermana de vriese nelze opomenout jeho vztah k poezii a textu. „Jazyk“ – ať vizuálně či konvenčně – slouží jako klíčový materiál díla, vybudovaného vyčleněním a opakováním jednotlivé sémantické jednotky nebo slova. Samotný výběr slov není prováděn čistě náhodně, ale naznačuje spíše odraz našeho bytí ve světě. Výrazy jako „nekonečný“, „tento“, „šťastný“ a především „změna“ jsou klíčem k porozumění de vriesova díla, které je založeno na fundamentální dialektice mezi určeností a neurčeností, konstrukcí a destrukcí, kompozičními vzory a svobodou projevu, ačkoli tento moment bývá vyřešen v jedinečnosti neopakovatelného zážitku.
„real“ – výstava hermana de vriese v Galerii současného umění a architektury je určitým fragmentem z bohatého a kontinuálně tvořeného díla, které je jednoznačně spjato se samotným každodenním umělcovým životem. Výstava zahrnuje práce vytvořené z organických materiálů například zeminy, rostlin, kamenů, dřev, ale i z nalezených zbytků lidské existence. Divák se tak ocitne v poetickém prostředí, kde se setkání s de vriesovým dílem rozvíjí na více než jedné rovině vnímání.
V dnešní době, kdy je hodnota umění ve zvýšené míře diskutována v kontextu ekologických a ideologických krizí, se de vriesovo dílo jeví jako obzvláště předvídavé. herman de vries, který je sám biolog a vědec v oboru přírodních věd, je přesvědčen, že procesy a jevy přírody nelze převést a vysvětlit pouze racionálními termíny: veškeré jeho dílo se pohybuje směrem k pozastavené, poetické transpozici smyslu života, zaměření na komplikovaný vztah mezi přírodou a kulturou a na to, jak se tyto dva komponenty našeho života navzájem ovlivňují. Zeptáme-li se dnes autora, kam se jeho dílo posunulo od doby, kdy byl členem Zero, zůstávají jeho slova jakoby viset ve vzduchu. „Jiní umělci pracují s mechanickými předměty. Já pracuji s přírodou. Mým přístupem je stále zero.“

Dům umění města České Budějovice