„Ale báseň je dar“. (Vladimír Holan, Noc s Hamletem)

Málokdo si uvědomil pomíjivost prožívané chvíle. Byla to vratká naděje, jen nakrátko nám darovaná: nešťastně šťastná šedesátá léta, která po desetiletí tuhé cenzury toho tolik znovu nabízela. V jejich druhé polovině už téměř svoboda, z celé čtyřicetileté vlády jedné strany na její úkor nejúplnější. Knihy, výstavy, filmy, rozmach černobílé fotografie a návrat duchovní hudby, Viola, Reduta, Divadlo za branou, vedle Plamene a Hosta měsíčník Tvář a skvělá ediční řada Světové četby. I poslední umlčení se pomalu nořili ze zapomnění: Holan, Deml, Palivec, Kostohryz, Durych, Renč, Reynek, k smrti utýraný Zahradníček... . Nadlouho jediná a proto tak vzácná příležitost začít, a platí to i o Pavlu Holekovi.
Minulý rok tu uzavřela výstava manželů Kolářových s převahou prací Jiřího Koláře, které jsou spolu s Prévertovými pro Pavla nejpodnětnější. Seznámení se s nimi v roce 1964 na stránkách brněnského Hosta bylo pro něho zjevením a „tichým osvícením“. Už jen o tři roky později připojil ke slovům své vlastní „básně psané papírem“, a Pavlovo živé setkání s Jiřím Kolářem v závěru devadesátých let, navzdory jednatřicetiletému rozdílu ve věku, přerostlo v ryzí přátelství. Oba dvojdomí nebo spíš ukotvení v dokonalém souladu slova - hudby - obrazu si hned napoprvé porozuměli.
Pavel se stal jeho svébytným pokračovatelem. Koláž mu načas psané slovo nahradila, aby pak i skrze ni vyzrálo do své čiré průzračnosti. Pravidlo přísné střídmosti ve svém komponování vyvažuje hravostí. Soustředěním na práci v cyklech s čistotou, ve které má prázdno plochy rovnocennou roli, dává plně vyznít výslednému tvaru. Z celé jednolité výpovědi bytostného básníka obrazu i slova nadčasové povahy a vyrovnanosti - tak potřebné v rostoucím neklidu zmatené doby - cítíme zjevnou spoluúčast a soucit s veškerým bytím. Prostoupena tichou melodií, je pomalou větou dynamické skladby všech dvanácti výstav letošního roku.

Miroslav Koval

Co bylo na počátku

Koláž jako cesta

Ohlédnout se zpátky na první nejisté kroky v Holanově „No man´s land“, zemi nikoho, jak básník výstižně napsal o krajině poezie v knize Lemuria...
Znamená to vzpomenout si jak na počáteční neumělé koláže, tak na někdejší mladistvé sny, city či vzory, bez nichž bych cestu neznámem nenašel. Sudiček bylo mnoho, některé z nich se vynořují ze zapomenutí, jiné jsou stálicemi, které zůstávají.

Především to byl Jiří Kolář, jehož roláže jsem poprvé spatřil na cestě ranním vlakem, fantaskní a poněkud kruté koláže Maxe Ernsta s lidmi ptáky, hravé práce Adolfa Hoffmeistera či Teigeho uchvácení krásou ženského těla. Také dvojdomá poezie Jacquesa Préverta, jehož básně a koláže mne přitahovaly svou zpěvnou empatií. V Poeových básních a povídkách nepřestávala vábit tajemná země Eldorádo; jak čarokrásně dosud zní v uších dívčí jména Annabel-Lee či Ulalume. A jak nezapomenutelný zůstává Pierre Reverdy s básnickou sbírkou Chuť skutečna, do které jsem tužkou vpisoval verše své milé.

Všechna ta zastavení byla postupnou proměnou mého porozumění životu: v jejím nitru bdí Holanova bezedná Noc s Hamletem, setkání s kulhavým poutníkem Josefa Čapka, malým princem Saint-Exuperyho, rozkvetlou strání Jakuba Demla, Jestřábí věží Robinsona Jefferse. Také několikeré zjevení smrti, přátelství či láska blízkých. A také Kniha knih.

Přesvědčení Reného Girarda, že romanopisec prostřednictvím svých románů přetváří sám sebe - jak je nevztáhnout i na básnivou koláž. Důvěřovat poezii jako nástroji proměny. Člověku se v ní může zjevit i Bůh, aby snad, parafrázuji-li opět Holana, skrze poezii zahlédl duši v její nejhlubší intimitě, v její osobité hudebnosti, v jejím smíchu i žalu...

Pavel Holeka, k výstavě v Galerii Smečky, Praha, jaro 2016

Galerie Jiřího Jílka