Je to už dávno, co jsem měl dosud jedinou samostatnou výstavu vlastní výtvarné tvorby a to v kdysi progresivní olomoucké Galerii pod podloubím, kde jsem tenkráte představil veřejnosti především své kresby. Výsledkem, který jsem si vzal k srdci, bylo mé sebekritické zamyšlení nad vlastními prezentovanými pracemi. Přes celkem vstřícné a povzbudivé ohlasy návštěvníků a přátel jsem si totiž uvědomil, že jen zmnožuji svými snahami již tak zahlcený a dosti nepřehledný veřejný prostor subjektivního autorského mnohohlasu uměleckého snažení, vyjadřování se, komentování a zrcadlení života. Napadlo mi, že skutečným tvořivým činem, který sice nikdo kromě mne nezaznamená a plně nedocení, bude mlčet, neprosazovat se za každou cenu. Své tvořivé snahy a empatii jsem tak nadále věnoval jiným při hledání a poznávání jejich originálních vnitřních světů a osobitých děl v soukromé sbírkotvorné činnosti, zaměřené na kreativní spontánní neškolené autory. Vytvořil jsem během let dnes oceňovanou sbírku naivního, lidového a marginálního umění. Přesto mi však něco stále chybělo. Fotografická dokumentace zajímavých tváří neškolených tvůrců a jejich originálního prostředí částečně uspokojovala můj občas se probouzející kreativní neklid. Stále jsem se totiž nechtěl úplně vzdát svého pohledu na svět. Řešení jsem našel. Nevrátil jsem se ke kresbě ani k malování či ke kolážím, ale začal jsem fotoaparátem zaznamenávat obrazově působivé a na imaginaci útočící detaily a situace, vyskytující se na nalezených, zapomenutých, nevzhledných a bezvýznamných věcech a digitálně je upravovat. Začal jsem si všímat stop, které zůstaly viditelné po odstranění nějakých tabulek, nábytku či jiných obyčejných předmětů nebo zapomenutých zátiší ze zaprášených zákoutí ulic. Cílem mého zájmu se stala nenápadná poezie skvrn, čar a fleků i grafitti, unikající většinou pozornosti, protože ukrytá za rozlišovací schopností lidí dnešní uspěchané doby. Ne, není to vskutku nic objevného, protože vše tu už přece jednou bylo. Stačí si třeba jen vzpomenout na Boudníkův explosionalismus nebo některá Dubuffetova díla.

Tím rozhodujícím podnětem pro potvrzení správnosti mé cesty a jistým definitivním zlomem v mém původním rozhodnutí se stala slova spisovatele Kurta Voneguta, která jsem zaznamenal na internetu: „Pusťte se do nějakého umění. Nedělám si legraci. Umění není způsob jak se uživit. Je to velice lidský způsob, jak udělat život snesitelnější. Když budete provozovat nějaký druh umění, a je úplně jedno, jak mizerně, sakra, vaše duše poroste. Tancujte si v obýváku s rádiem. Vyprávějte příběhy a pohádky. Napište příteli báseň, i když to bude báseň mizerná. Dělejte to, jak nejlépe dokážete. A budete obrovsky odměněni. Něco vytvoříte.“

Doklady všech několika etap mého zabývání se výtvarnou poezií můžete spatřit na přítomné výstavě. Tedy jak některé dávné kresby z olomoucké Galerie pod podloubím, které se kupodivu (mně neznámým způsobem) dochovaly, dále ukázky několika typických děl z mé sbírky, dokumentární fotografie pozoruhodného světa outsiderů, tak také zmíněné vizuální záznamy. Jak vidíte, je mi periferie velmi blízká a nakonec, což se dalo ostatně předvídat, jsem se sám ocitl na okraji, kdy se prý patří ohlédnout se za během sedmdesáti let a snažit se opatrně zjistit, která z těch životních etap byla nejvitálnější, možná i někoho oslovující a zdali vůbec je hodna jakékoliv pozornosti a uchování.

Pavel Konečný

Galerie Jiřího Jílka