Alžběta Skálová (*1982) ilustrátorka, malířka, grafička a kreslířka patří ke generaci umělců, převážně absolventů Vysoké školy uměleckoprůmyslové, ale i jiných uměleckých škol, kteří podobu ilustrace zásadně proměnili. Jejich práce je kupříkladu ovlivněna komiksem, v němž dominuje obrazová složka, přesto zůstává stále vyprávěním, daleko více se také uplatňuje autorská kniha. Zrovna tak tato generace zohledňuje postupy filmového obrazu, sekvencí a střihem. Generační vztahy a přátelství vyústila do vytváření malých nakladatelství (Kopr, Napoli), které Skálové spoluzakládala. Pod uměleckým vedením Juraje Horvátha nechává tuto ilustrátorskou proměnu nejsilněji vyznívat nakladatelství Baobab, k jehož okruhu ilustrátorů Skálová patří.
Tvorba Alžběty Skálové se odvíjí ve dvou polohách, ilustrační a volné. Živnou půdou jejích obrazů je realita všech míst, kde se pohybuje – ve volné přírodě, v důvěrně známé krajině nebo uvnitř, v intimitě domova a míst, kde žije a odkud také vycházejí příběhy jejích ilustrací. Uvnitř znamená současně to, co skrývá mysl i tělo, kterými pronikne vjem a začne žít svým životem, podpořen imaginací či snem. Obojí, tedy vnější a vnitřní, se týká volné tvorby i ilustrace. Proto u Alžběty Skálové hrají tak důležitou roli autorské knihy, jež sama ilustruje i píše.
Atributy děl Skálové, vystupující z viděné reality světa a z vnímání jeho proměnlivé atmosféry, se uplatňují v oblasti ilustrace i volné tvorby. Zde se projevují zřetelněji, zcela nezávislé a nemotivované jinými příběhy, než těmi, které přináší samotná chůze se zjitřenými smysly. Za chůze člověk svět svými smysly vnímá a ohledává, za šera jej vidí už jen v obrysech, které postupně pohlcuje tma, která není neprostupně temná, černá, ale je modelována barvou. Krajiny někdy oživují toulající se skupinky lidí nebo zvířat, jejich přítomnost opět odlišují jemné barevné kontrasty, více však prostoupené světlem nebo pohybem. Vše, světlé i tmavé, se odehrává v lomených tónech, jejich společným rysem je však ticho, připomínající melancholickou vzpomínku.
Tvorba Alžběty Skálové má však ještě další polohu, která realitu neruší, ale těží z ní jiným způsobem. Oproti pohyblivým vjemům reality, které si člověk ukládá jako emotivně přeformovaný prožitek a oslnění, otevírá se tato poloha tvorby daleko více imaginaci, snění a snu, hravosti, ale i úzkosti. Z přítmí mysli se pak do světa rojí zvláštní bytosti, připomínající sice živá stvoření, bizarně však poskládané třeba do podob motýlů, květů nebo větví. Oproti melancholii krajin, které nechávají prostor přírody a její reálie vystupovat v měkkém přítmí, ožívá tento imaginární svět ve světle a barevnou pestrostí. Ale i tato hravost, hýřivě barevná a přeludně pestrá má svou hranici – z veselých tváří se mohou stát ensorovské masky, z lidských bytostí strnulé loutky.
Knihy a knížky Alžběty Skálové procházejí podobnou cestou od viděného k myšlenému a v procesu práce i prožitému. Vše pak rozpracovává ve velkém množství variant a návrhů, někdy zcela miniaturních. Vystupuje zde tak jeden z hlavních rysů její tvorby: přesnost a preciznost, potřeba dokonale vystihnout všechno podstatné, týkající se nejen tvaru a formy, ale i toho, co s sebou nesou, co vyjadřují. Knižní ilustrace v sobě skrývají určité omezení – jsou vedeny příběhem, který obrazově doprovázejí. Nic však neomezuje fantazii, se kterou je předvádějí, prohlubují a obohacují, jako třeba Pampe a Šinka, citově vřelé postavičky, zrozené jako bytosti z chmýří semínek pampelišky a liščího ocasu. Tato knížka získala v roce 2011 prestižní cenu Magnesia litera, o rok později ji získal Rostlinopis s textem Jiřího Dvořáka. V roce 2010 za nejkrásnější knihu získal 1. cenu Péťa medánek, půvabně zrcadlící lidský svět.

Kurátor výstavy: Jan Rous

Villa Pellé