Paní Irena maluje i olejem, snad ale víc kreslí. Její záběr je daleko širší, a přece výtvarný doprovod jazykově vybroušených slov Daniely Fischerové, jejích krátkých textů s překvapivým vyústěním, v malířčině práci dominuje. Stačí i malý arch papíru a pozornému neunikne velkorysé pojetí a zjevná monumentalita skromné, až nenápadné kresby. Uvolněná ruka v práci s uhlem či pastelem v úsporné zkratce podtrhuje volně nahozený obrys andělova těla v letu, tváře ženy, prstů její ruky a vějíře v ní, jiskry naděje ve sněhu, rostliny, květu nebo plodu. Měkké vymezení chvějivého tvaru, někdy na rozostřeném tmavém pozadí a jindy zrozeného už jen ze světla nebo z vrženého stínu, účinek kresby násobí. Zve nás do tajemství v jeho tušení, do tiché nápovědi, otevřené snění. Malířka naznačí a snad i jemně dovypráví, vyladí vlastní vizi s napsaným příběhem, rozezní strunu v sobě i ve čtenáři ilustrované knihy. Ať kreslí uhlem nebo maluje v jasné, často jedné základní barvě, výrazně červené nebo jindy v zelené či modré, vždy v čiré prostotě a v přirozené radosti z ní.
Šumperští poznali obě na 13. ročníku už tradičního literárního a filmového festivalu „Město čte knihu" - tehdy právě Danielinu „Zbytečnou koroptev aneb důvěrné sdělení " - a byl to svátek pro všechny zúčastněné. Snad ještě nikdo z dřívějších hostů festivalu nevěnoval se s takovou neúnavností po celý čas jeho trvání svým vděčným posluchačům. Daniela pak uvedla i soubor drobných prací Ince, své přítelkyni od nepaměti, ilustrací, kreseb a maleb, vystavených tu souběžně s četbou její knihy v Rytířském sále Vlastivědného muzea. Snadno jsme se domluvili na další výstavě. Na nové setkání těší se obě, stejně jako my. Přejí si vrátit se spolu v čase rozkvetlých rododendronů, bílých květů katalpy a liliovníku v parku před galerií. Snad je příroda vyslyší...
Miroslav Koval

Galerie Jiřího Jílka