Miroslava Zychová (1945) malířka a grafička, žije a pracuje v Hlinsku v Čechách a příležitostně ve svém ateliéru v Praze. V patnácti letech odešla z Hlinska do Prahy, kde studovala na Výtvarné škole v Praze (1960 - 64) a pokračovala na Akademii výtvarného umění v Praze (1965 - 71) u Ladislava Čepeláka a Karla Součka. V rodinné chalupě na Betlémě, který je jednou z původních částí Hlinska, vzniká většina jejích obrazů.
Miroslava Zychová zachycuje dobu a situace, ve kterých se právě nalézá, skrze reálie, které se jí osobně dotýkají. Její precizní malba by na první formální pohled mohla nést přídomek realistická či dokonce hyperrealistická. Miroslava Zychová však při bližším ohledání kategoriím realismu ani chladné a odosobněné hyperrealistické malby neodpovídá. Je tvůrkyní nanejvýš osobité a osobní fantaskní výtvarné poezie, naplněné zvláštním smutkem vyrovnávaným nadějí. Je malířkou snových, mnohdy skutečně absurdních zátiší, jaká u jejích vrstevníků nenajdeme a spíš bychom je přiřadili autorovi výrazně mladšího ročníku. Způsob její tvorby je přes veškerou bizarnost námětů systematický. Svá zátiší nejprve sestavuje ve své hlavě, poté je sestaví i ve skutečnosti a nakonec podle takového modeletta precizně kreslí a maluje. Pokud se na nich nacházejí abstraktní tvary, i tyto napřed realizuje v hmotě. Tak vznikly například kompozice, jejichž základem jsou polystyrénové ochranné výplně z průmyslových obalů. Dává dohromady zvláštní společenství předmětů, které dotvářejí náš svět, ale ve své podstatě jsou vedlejší. Na jejích kompozicích dostávají autobiografický náboj a zároveň vyznívají jako obecná podobenství. Figurky z betléma, zvětšené vánoční ozdoby, dnes legendární, ale ve své době běžná umělohmotná produkce (také tedy tak trochu neušlechtilá), nafukovací zvířata Libuše Niklové z Fatry Napajedla, se stávají donkichotskými hrdiny Zychové obrazů. Žebradlo falešného nehrdiny Sametové revoluce z obrazu z obrazu Monument Zifčákova taška je stále aktuálním upozorněním. Miroslava Zychová netvoří překotně, její tragikomické příběhy mají svoji hloubku a svým pomalým tempem s hlubokým ponorem pokračují do přítomnosti.

Lucie Šiklová

Studiová scéna Pod točnou