Jiří Korec, český sochař a medailér, se narodil 12. února 1925 v Turnově a zemřel 7. července 2004 v Praze. Nejdříve studoval v letech 1940 až 1944 na turnovské Odborné škole šperkařské, následně pokračoval ve studiích na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, obor figurální plastika a reliéf, až do roku 1950, kdy absolvoval jako žák profesorů Jaroslava Horejce a Bedřicha Stefana. Do roku 1991 žil a pracoval v Praze, kde vytvořil svá stěžejní díla, a to jak v plastice, tak v medailérské tvorbě, za niž získal několik mezinárodních cen a byl uznáván ve světě. Po tomto roce přesídlil do Mlázovic u Jičína, ale již dříve, okolo roku 1988, přestal s tvorbou plastik a věnoval se výhradně medailérské tvorbě. Korec spolupracoval na několika realizacích při českých účastech na světových výstavách, a to od Expo 58 v Bruselu až po Expo 67 v Montrealu, či na některých zakázkách domácích, zvláště pak se sochaři Vladimírem Janouškem a Jiřím Novákem. V téže době se věnoval, stejně jako mnoho dalších kolegů, restaurování, a to především z existenčních důvodů. Velkým přítelem byl Korcovi sochař Zdeněk Palcr, podobný introvert, stejně jako on hloubající nad smyslem umělecké tvorby. 

Korcova tvorba má mnoho tváří, od asambláží z 60.–80. let 20. století, přes nosná díla prostupující celým jeho životem, plastiky zpodobňující především lidské tělo, až k medailím a reliéfům. Přesto, že byl, jak výše uvedeno, za svého života opomíjen, pak jeho dílo je zastoupeno v mnoha domácích a zahraničních veřejných a soukromých sbírkách. Za svého života měl několik samostatných výstav a zúčastnil se většího počtu výstav kolektivních. Jeho plastiky, zvláště pak v 50. až 60. letech, jsou ladných tvarů, byť zpočátku poněkud statické, ale měkké modelace, záhybový systém je vláčný, zobrazované postavy jsou až pohroužené do sebe a sní, snad spolu s autorem, svůj niterný život a zvláště u Milenců (1959) či Muže a ženy (1963) jsou něžně svázány a vzájemně se prolínají. Přesto však má každá plastika naprosto pevný řád v klasickém souznění postav, v dokonalé výstavbě těla solitérů tak, jak se inspiroval u Laudy, Stefana, Bendy či Kodeta. S téměř baletní grácií vznikají postavy, s modiglianovskými reminiscencemi u některých hlav, či poprsí (Stud, 1962, Dívka s dlouhým krkem, 1977 a další).

Litoměřická výstava bude představovat v rámci cyklu Sochaři na parkánu jeho rozměrnější práce, často nevystavované, jeden ze segmentů Korcovy tvorby, která má mnoho tváří.