www.galerie-sumperk.cz/index.php?p=02_2019&site=default

„Bezejmenné je počátkem nebe a země, pojmenované matkou všech rodících se věcí." (Tao)

Jestli je předchozí výstava ukázkou toho, čemu se říká „horror vacui" a snad je i Zbyňkovým strachem z prázdné plochy, tady naopak spoluvypovídá výmluvným tichem „prázdnoty", která je tu v duchu východních nauk úplností. Ubíráním z motivu až na dřeň dobírá se Eva Vápenková jádra výpovědi zrozené ze setkání s živou krajinou v bytostném vztahu dvojice Já-Ty; ve spolubytí s přírodou tváří v tvář v její celistvosti. V průběhu jejího uskutečňování vylučováním všeho přebytečného z mysli i z plochy papíru svobodně vane tu její duch - dech finis terrae už ve způsobu myšlení, v cítění a porozumění, bez rozlišování jmény poutaných jednotlivostí. Východiskem je sám pracovní postup, někdy i náhodný. Cosi beze jména noří se z něho a stává se tak něčím určitějším. Často je tu horizontem krajiny, vymezením jejího prostoru, šíře, výšky a hloubky, místa a míry věcí v ní. Je svorníkem nebe a země.

A přece všechno dál zůstává otevřené. Je tu „snem o krajině" a zachovává si volnost: „Na tento svět jevů je dobré dívat se jako na hvězdu, na mámení oka, svit lampy, jako na přelud, na rosu, pěnu na vodě, jako na sen, světlo blesku, jako na oblak..." (závěr Diamantové sútry).

Připomíná mi to pozdní kresby Michala Ranného (1946-1981) nebo jim blízké vize Boštíkovy (1913-2005), jejich přirozenou jednotu jedinečného s vesmírným v průzračně ryzí výpovědi. V prorůstání obojího a ve splynutí s krajinou v sebezapomnění na ni kresbou a grafikou Eva Vápenková očividně navazuje.

Miroslav Kova

Galerie Jiřího Jílka