Výstava pojednává téma ve třech kapitolách: Reflexe války, Samostatná republika: výtvarná kultura a společnost 1919–1938 a Myšlenkové klima: Bibliofilia, paedagogica et erotica.

V první části nazvané Reflexe války sleduje, jak se v díle plzeňských umělců projevila přímá zkušenost první světové války. Autenticky ji odráží vizuální dokumenty z ruky předních plzeňských umělců meziválečné doby, kteří strávili několik let na frontě: dva sešity ilustrovaného válečného deníku Bohumila Krse (1890–1962) a dvě ilustrované autorské knihy Josefa Hodka (1888–1973) Mildě: Dojmy a nálady (1916–1917) a L. P. 1918. Snad již poslední. Reflexe války má v těchto dokumentech povahu moderního svědectví garantovaného bezprostřední zkušeností subjektu. V plzeňském prostředí vznikla i díla, která válku reflektovala alegorickou ikonografií: obraz Triumfátor Josefa Mandla (1874–1933), představitele ve své době již anachronního novoromantického symbolismu, a malba Jindřicha Duchoslava Krajíčka (1867–1944) Magna est vis humanitatis. Ta je ikonografickou travestií degradace hodnot evropské kultury a civilizace, založenou na sarkastickém alegorickém komentáři k slovům „veliká jest síla lidskosti“ z 63. odstavce Ciceronovy řeči na obhajobu Sexta Roscia Amerina nespravedlivě obviněného z otcovraždy.
Protirakouská nálada a touha po samostatnosti a demokracii se v plzeňském kulturním prostředí projevovala na konci války satirickými představeními loutkového divadla s plzeňským Kašpárkem. Na jaře roku 1917 začal s divadlem spolupracovat výtvarník městského divadla Josef Skupa (1892–1957) jako scénograf, dramaturg, režisér, textař i herec-mluvič. Inscenaci loutkářské hry Franze Pozziho Soví hrad proměnil v ostrou satiru na vídeňskou monarchii s Kašpárkem v ministerském fraku ověšeném řády. Postava Kašpárka s břitkými protiválečnými invektivami si vynutila vznik celovečerních dadaisticky podvratných loutkových politických kabaretů, které se staly ventilem nahromaděné frustrace a touhy: 23. září roku 1918 plzeňský Kašpárek za všeobecného nadšení obřadně pohřbil dvouhlavého orla a s ním symbolicky rakousko-uherskou monarchii. Scénka se hrála denně až do vyhlášení samostatnosti 28. října 1918.

Idea demokratického státu transformovala monarchistický hierarchický a centralistický model kultury do horizontálně rozložené struktury a stimulovala v krajských městech snahy o organizování spolkového výtvarného života. Druhá část Samostatná republika: výtvarná kultura a společnost 1919–1938 sleduje mnohostrannou kulturní aktivitu, kterou v Plzni povzbuzoval nárok na vlastní, moderní kulturní a umělecké výsledky, které by město plnoprávně zařadily do kulturního života státu. V roce 1919 zde vznikly paralelně dvě organizace: konzervativní Spolek výtvarníků plzeňských a progresivní Umělecká skupina, kterou založili zčásti umělci s pražským zázemím působící jako učitelé v Plzni Jan Konůpek (1883–1950) a František Pořický (1880–1950) a o málo mladší plzeňští umělci Václav Patzak (1891–1954), Bohumil Krs a Josef Skupa (1892–1957), absolventi pražské uměleckoprůmyslové školy. První organizace existovala do roku 1925, druhá představovala efemérní, ale významný jev. Zanikla již po své první výstavě na podzim roku 1919, přinesla však do plzeňského prostředí moderní umělecké uvažování. V roce 1925 vzniklo Sdružení západočeských výtvarných umělců, která na tento ideový odkaz navázalo a pokusilo se spojit lokální kulturní identitu s moderním programem Skupiny. Svoji činnost zahájilo výstavou pražského Spolku výtvarných umělců Mánes.
Decennium republiky bylo příležitostí k reprezentativním lokálním i celorepublikovým podnikům. V Plzni vyšel připomínkový Jubilejní almanach 1918–1928 nazvaný Jak Plzeňský Kašpárek pochovával Rakousko s ilustracemi Bohumila Krse a na Masarykově náměstí vznikl Památník národního osvobození. Nejvýznamnějším celorepublikovým podnikem byla Výstava soudobé kultury v Brně s expozicí Československé výtvarné umění 1918–1928, jejíž organizace byla svěřena regionálním spolkům.
Ze soutěžních návrhů na Památník národního osvobození v roce 1928 vyniká výraznou, moderní architektonickou formou projekt architekta Karla Lhoty (1894–1947) ve spolupráci se sochařem Otokarem Walterem (1890–1963). Realizovaný projekt podle návrhu Jaroslava Hrušky (1890–1954) je figurálně řešenou civilistní alegorií republiky akcentující osobnost prezidenta-osvoboditele, jež reprezentovala ideovou orientaci státu. Sousoší je výrazem „masarykovského sentimentu“, který byl v plzeňské kultuře silný po celou meziválečnou epochu a po smrti prezidenta v době ohrožení národní samostatnosti získal existenciální hloubku, již zachycuje řada bibliofilských tisků. Ohrožení v roce 1938 vyvolalo sjednocující reakci. Na podzim roku 1938 se zformovala Strana národní jednoty. V Plzni byl na její podporu uspořádán 9. února 1939 v Měšťanské besedě ples, jehož scénografii vytvořil František Pořický. Pojal ji jako alegorický Gesamtkunstwerk národně-politické situace s pódiem v podobě alegorické „lodi druhé republiky“, symbolizující jednotu, odhodlání a věrnost humanistickým ideálům republiky.

Třetí část Myšlenkové klima: Bibliofilia, paedagogica et erotica se zabývá ideovou atmosférou meziválečného Československa. Charakterizuje ji duch panteismu, ve kterém spatřoval Walter Benjamin religiózní rys modernity. V regionální kultuře se projevil estetickou valorizací smyslové krásy a erotiky, nebývalým rozvojem knižní kultury, ale také estetické výchovy, kde se klade důraz na osobitost žáka a emocionální složky činné při jeho vzdělání v duchu Masarykova výroku „člověk nemá jen hlavu, ale také srdce“. V Plzni vznikl v roce 1923 jedinečný projekt výstavy výtvarných prací žáků základních, středních a vyšších škol. Působil zde mimořádný pedagog František Pořický, autor zajímavé vzdělávací metodiky, kterou sepsal v rukopise nazvaném Eidetická výchova. Domyšlený Nietzsche a Schopenhauer. Soudíme-li z lokálních dějin, byla v meziválečných letech výchova uměním silným tématem.
Celé toto duchovní prostředí zničila druhá světová válka a po osvobození komunistická strana, která přebrala v oblasti kultury iniciativu a s překvapující intenzitou a rychlostí zahájila historickou transformaci, ve které se síla legitimizuje tím, že se zmocní tradovaných hodnot a ovládne společenský diskurz. Na prvním místě se komunisté zaměřili na funkci kultury jakožto rezervoáru kolektivních hodnot. Komunistická strana démonizovala právě ty ideje, které působily v meziválečných regionálních dějinách jako silný duchovní a etický podnět kulturní, umělecké a společenské obrody – ideje čerpající ze západní filosofické tradice a stavějící na individualitě. Proti individualitě jako původnímu zdroji etického vědomí a niternosti se ve společenském vědomí prosazoval abstraktní fantom marxistické etiky – „celospolečenský jedinec“. Ve všeobecném nadšení pro tohoto „nového jedince“, který splynul s pojmem „lid“, jen málokdo postřehl, že je to bytost sobě odcizená, znetvořená a nesvobodná a že takovou se rychle stává i sama společnost.

 

Západočeská galerie v Plzni - Výstavní síň „13“