Kateřina Adamová (1977), Michaela Maupicová (1982) a Dana Sahánková (1984) jsou autorky zabývající se především kresbou. Každá s ní zachází jinak a každá z ní vychází jiným směrem, vstříc jinému horizontu a novým zítřkům. Kateřina Adamová k sobě a k reflexi své role ve světě, Dana Sahánková přes sebe (dítě, žena) k mýtu (společenství, výchova, řád a chaos), Michaela Maupicová od sebe k jakési "culture message" uložené v dialektice vztahu mezi během geometrické sítě ornamentů a organickým proměnlivým tvaroslovím (jednota dvojího principu řádu).

Název výstavy pOSTKONCEpTUÁLNÍ ANTIKONCEpCE odráží pro současnost charakteristickou „hru s diskursem“. Kurátorsko-teoretickou hru tvářící se nezávazně, ale zároveň (již ne tak nevinně) fixující na poli vizuální kultury pravidla a mantinely pojmových konstruktů stejně jako vytvářející architekturu „dějin současného umění“, jejíž „platnost“ je mediálně podpírána a edičně (předčasně) stvrzována. Výstava si zvolila jako analogon k „hernímu principu současného diskursu“ oblast farmakologie, konkrétně té spjaté s oddálením početí. Antikoncepce je na jedné straně prostředek zpříjemňující konzumní způsob života, pohodlí a klid radostného skotačivého bezčasí. Na druhou stranu má své známé stinné stránky. Lingvistické žonglování s pojmy a jejich kontexty patří k dnešku stejně jako nezávazná hra s libidem a eskalace slasti. Výstava tuto „hravost“ nezavrhuje, ale ani ji zcela nesdílí. Nahlíží ji (sebe)ironicky. Jako „fázi vývoje“, v které se samotná „anti-koncepce“ stává nově definovatelnou „kvalitou“ v rámci „post-konceptu“. Ode všeho něco lze najít a pojmenovat v dílech tří autorek, jejichž role v životě je širší a pluralitnější, nežli by se mohlo zkresleným, reduktivním ego-pohledem ambiciózního teoretika zdát.

PhDr. Petr Vaňous

Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě