Většina lidí je spokojená, pokud tuší, předpokládá, že někam patří, že může mít pocit sounáležitosti s dalšími lidmi nebo třeba jen s jedním člověkem. V optimálním případě tento stav vydrží někomu i celý život. Vztah k určitým lidem, či třeba jen k tomu jedinému, může být jednou z jistot, které nás drží za ruku v nejistém světě plném proměnných, ve světě plném překvapení, která velmi často nepatří mezi ta příjemná. Stejně tak i město nebo obec, kde jsme se narodili, kde žijeme, kde jsou nám důvěrné známá místa, nositelé uklidnění, spokojenosti, sounáležitosti, to jsou další konstanty, kde se cítíme dobře, chráněni před světem nepoznaného.

 

A tak se přiznávám, že můj výběr, především z posledních akvizic naší galerie, směřuje k městu, kde se cítím doma, k tomuto mikrokosmu Litoměřic. Zcela záměrně jsem na úvod vybral několik zobrazení různých míst, která jsou mně blízká, a nepopírám, že mezi nimi dominuje jezuitský kostel Zvěstování Panně Marii, ke kterému mám zcela zvláštní, osobitý, až důvěrný vztah. A tak se nám představují díla od Karla Viléma Medaua, Rolfa Wernera, Oskara Schmidta, až po Vladislava Mirvalda.

 

Všechna tato díla, do jisté míra pozitivistická ve své popisnosti, vyvažuji dílem snovým, obrazem od zdejší rodačky Otty Schneider, protože snění je druhou miskou na vahách naší existence. A tak se zamýšlíme nad tím, že není nejdůležitější odkud a s kým, ale snad a především, kam. A tu cestu kam mžeme absolvovat s Poutníkem od Stanislava Hanzíka. Přeji Vám Příjemné miniprohlížení.