KATALOG K VÝSTAVĚ NALEZNETE ZDE

Teorie o vývoji výtvarného umění, které se vyvíjí odněkud někam a má jakýsi ideální cíl, jsou již delší dobu odvrhnuty. Každý aktuální umělecký proud vytváří pro zúčastněné představu nějakého vyššího poslání. Církve nebo revoluční režimy mají potřebu služebnosti umění. I s pojmem vědeckotechnické revoluce se pojila výtvarná idea, idea abstraktního umění. Konkurence fotografie potlačuje již přes sto let realistické zobrazování. Již impresionisté úspěšně vystoupili proti takzvané akademické malbě a poukazovali na jinou, subjektivněji viděnou realitu. A již Immanuel Kant ve svých tezích prohlašoval, že za naší zkušeností existuje nepoznatelná sféra „věcí o sobě“ (Kant jim říká „noumenon“). Způsob našeho poznání předmětů nás omezuje v tomto poznávání. Toto vnímání a tyto limity jsou to, co Wirthse zajímá. Oporou i hlubokou inspirací jsou mu úvahy filosofů, fenomenologů anebo Bertranda Russella, zakladatele anglického neorealismu a novopozitivismu. Má tedy dokonale přesný realismus, můžeme říci hyperrealismus, odůvodnění na dnešní scéně výtvarného umění? René Wirths celou svou tvorbou, celou svou osobností přesvědčuje, že ano. Svým způsobem používá jednu vymoženost, se kterou přišli právě již zmínění impresionisté. Ti se vzepřeli pompézní symbolice a tehdy tak populární mytologii, se kterou akademici slavili úspěchy na „Salonech“. Místo nich začali zobrazovat běžné, na první pohled neatraktivní motivy. Vrcholnou ukázkou těchto tendencí jsou Monetovy kupky sena nebo obraz Van Goghových ošlapaných bot. Běžné předměty denní potřeby, ne efektní zvětšeniny populární mezi hyperrealisty v šedesátých letech dvacátého století, běžné předměty se staly hlavním tématem Wirthsových olejomaleb. Kompoziční a vymezující kresba, překvapivě rychle a suverénně provedená na čistém, bílém plátně, je jediným podkladem k vlastní malbě. Wirths nepoužívá ke své práci žádné diapozitivy, fotografie, žádná jiná média. Nicméně, přes civilnost a věcnost, kterými působí jeho díla, není výběr motivů jednoduchý anebo dokonce nahodilý. Předmět je vrcholně důležitý, je totiž tím jediným, co činí obraz obrazem. Zobrazený objekt má tedy jakési existenciální poselství. Není přesné hovořit o zátiších, ta bývají seskupením předmětů v nějakém prostoru. U Wirthse vidíme pouze jeden objekt, zkoumaný s vědeckou pečlivostí. Vznáší se ve sterilně čistém, neutrálně bílém prostoru. Jistě lze nalézt kromě filosofických i jakési umělecké inspirace, autor zmiňuje především ty severské, zátiší vlámských a nizozemských mistrů, Dürera, magičnost Magrittových obrazů, stejně jako Gerharda Richtera. Ale především vyzdvihuje stoicky klidné umění Franze Gertsche. Myšlenkově, volně navazuje jistě i na německé hnutí „Nová věcnost“ („Neue Sachlichkeit“). Pro českého diváka jsou jeho obrazy překvapivé. Díla nám mohou připomínat vliv luterské – protestanské přísnosti a věcnosti. Technicky by mu byla nejblíže hyperrealistická tvorba Theodora Pištěka. Musíme si ovšem uvědomit, že Wirths zásadně nepoužívá jako předlohu fotografie ani žádná jiná media. Sám způsob jeho malby, zkoumání, přidávání barvy a vrstvení, autorovi připomíná spíše proces sochařství. Zdánlivě všední věci dosahují čistých podstat, v  duchu fenomenologické filosofie je každý předmět, každý fakt nositelem „horizontu světa“, mlčky předpokládající existenci světa. Jak Wirths vnímá smyslové údaje, je si vědom i jejich proměn, stejně jako moderní věda si je vědoma proměn ve vnímání jiné fyziky nebo euklidovské geometrie. Wirths maluje nejčastěji produkty lidské činnosti, často pomocníky v  domácnosti – ramínko, příbory, roli toaletního papíru, hřeben, okno, boty, rám zezadu, monumentálně zvětšenou pet lahev… Na jeho plátně se objevují i technické objekty, pneumatiky, šicí stroj, fotoaparát, rádio, staré magnetofony, méně často výtvory přírodní. Jeho zájem o tyto předměty je vlastně přeneseně i zájmem o člověka, o jeho činnost mezi krásou a užitečností. Krásu jak vidno je možno objevit samotnou prací, malba olejem vytváří novou realitu. A před dokonalým Wirthsovým obrazem magnetofonu můžeme říci s klasikem: „Toto není magnetofon“.

Praha, 2018

Mgr. Petr Štěpán historik umění

Galerie Miro v kostele sv. Rocha