Bývá to vždy zvídavá otázka, jak a do jaké míry ovlivňuje uměleckou tvorbu životní příběh autora. Respektive, jak důležitý je, či by mohl být, pro toho kterého tvůrce. Kladu si tuto otázku zejména teď, u Richarda Kočího – renomovaného sochaře sofistikovaně estetických abstraktních kreací, který ale zrovna vystavuje obrazy; obrazy plné postav, prostředí a zřejmých i tušených příběhů. Vzdálenost mezi oběma póly jeho vizuálního tvoření je propastná. Co ho k tomu vede? Pochopitelně otázku nezodpovím, nechám ji otevřenou a vpitou do Richardových obrazů.

Ty oscilují mezi téměř naturalisticky pojatými realistickými výjevy a dějově vrstvenými, překrývajícími se formami malířského vyprávění. Odehrávají se na venkově, v přírodě, se stopami urbánní civilizace. Prostředí je prostupné – interiér se zexterní a naopak. Postavy se objevují, nebo také jen naznačují. Jsou to vzpomínky? Představy, sny, zážitky? Rezonují s pocity diváka, znejišťují ho, lákají k prohlížení, k pocítění příběhů. Richardovy obrazy jsou současné, jsou stejně tak osobní jako poučené lipskou i klužskou “školou”. Obě “školy” iniciovaly styl, který vrátil smysl figurální malbě, multiplikoval možné příběhy, evokoval temné stíny životů. Zkrátka vrátil malbě vyprávění, a s ním i narativní obrazový význam. Co nám tedy Richard vypráví?

V jedné vrstvě Richardových kreací jde o vyprávění příběhu samotného malování. Jeho realistické či takřka realistické obrazy se rodily z jeho abstraktních kompozic; ať už plošně geometrických, nebo rozpitě impresivních. Ty geometrické mají svůj mateční vývoj zcela zřejmý – odrážejí se od svrchované geometrie Kočího plastik, ty lyrizující vycházejí z krajiny a zase se k ní vrací. Jsme svědky zajímavého jevu. Totiž jisté regrese modernismu, neboť abstrakce je jeho vrcholem. Ale umění posledních dvou desetiletí, přestože abstrakci neopouští a různými fúzemi ji neustále okysličuje, se v mnoha případech vrací k figuraci. A zachází s ní podobným způsobem, jako se chová abstrakce. Vsakuje do sebe různé modernistické postupy, multiplikuje zobrazivé strategie, a v neposlední řadě si zahrává i s pomezím abstrakce.

Tou druhou vrstvou jsou samotné motivy Richardova vyprávění. Jsme svědky dějů, jejichž fragmentárnost je nám blízká, něco nám připomíná. Možná se vztahuje k těm pocitům, kterých se podvědomě obáváme,které jsou psychologickým vyjádřením jisté tísnivosti aktuální přítomnosti. Možná jsou však vyjádřením podstaty existence, v kterékoliv době, kdykoliv. A možná jsou vyjádřením hledání místa ve světě i v sobě samotném. A k tomu má Richard bohaté životní konsekvence, čímž možná trochu odpovídám na počáteční otázku. Sledujte se mnou: Richard se narodil uprostřed padesátých let, v roce 1954 v Praze. Ještě před zlomovým rokem 1968 se však jako teenager ocitl ve zcela jiné identitě, a to v USA. Později tam také započal svá umělecká studia, na státní univerzitě Nort Texas. Shoda okolností ho však přivedla zpět do Evropy, do Madridu, v situaci těsně po pádu tamního totalitního fašistického frankistického režimu.Richard tam pokračoval v uměleckých studiích, zadaptoval se ve Španělsku a prožil tam dlouhá léta. Pak návrat v 90. letech do Prahy. Už jen střet a vstřebání různých kultur stačí zaměstnat člověka na plný úvazek. Těch situací a motivů. Je dobré to namalovat. Ona ta komplikovanost možností člověka se odráží i v Richardových strukturovaných abstraktních plastikách. Takže obrazy s realistickými motivy jsou vlastně komplementárním odrazem téhož. Zvláště když malování provází Richarda již od španělských 80. let. Nyní má však přednost.

Martin Dostál
Kurátor výstavy

Art & Event Gallery Černá labuť