Co v dobách minulých lidský um a píle vymyslely, to dnes musí moudrost a píle uchovat. Tohle si poznamenal v říjnu roku 1786 šestatřicetiletý Goethe v Benátkách, zaujat a okouzlen tím, s čím se na své první cestě na jih setkává a co jeho geniální vnímavost vyztužená vzdělaností klade na místo hodnotově nejvyšší. Vědomí toho, jak křehké a snadno a rychle a nenávratně zničitelné jsou věci a stavy hodné lidského úsilí, je – myslím si – podstatným rysem práce Evy Haškové. Virtuózní expresivní kresbou, modulovanou a harmonizovanou jemnou barevností, k nám poutavě, většinou vážně – ale občas také s nekřičícím humorem a chápavou ironií – promlouvají její grafiky. Promlouvají o věcech života, o těch skutečných, ne o těch uměle, s módní krátkozrakostí a krátkodechostí, se ziskuchtivou účelovostí a podbízivou líbivostí atakujících naše smysly a peněženky.

Takřka přesně po 150 letech od chvíle, kdy si Goethe zapsal obdivnou a výchovnou větu v Benátkách, poznamenal český spisovatel a novinář v jednom ze svých esejů, že velkoměsto odnaučuje vidět. Dnes by se divil, kde všude je rozptylování a plýtvání přítomno v naší každodennosti, čím vším nám zakrývají věci vskutku podstatné, kam až ono velkoměsto, řečeno obrazně, proniklo a proniká. Umění, to skutečné, má dnes o to těžší, ale zároveň myslím o to významnější úkol: učit vidět. A to samozřejmě nejen v doslovném smyslu tohoto slova. Takto chápáno má umění dneška – pokud se nerozmělní v módních pózách – kromě jiného funkci obrannou a záchovnou; chrání nás – a chrání v nás schopnost rozlišovat. A ubezpečuje nás, kromě jiného o tom, že krása stále ještě činí svět bezpečnějším. Eva Hašková je v tom nejlepším smyslu slova hodnotově konzervativní, konzervativní ve smyslu Goethovy poznámky citované v úvodu. Suverénní výtvarný výraz, jimž se tato poetická konzervativnost projevuje, přesvědčivě a poutavě dotvrzuje smysl a význam jejího díla.

Bohuslav Holý

Galerie Hollar