Petr Písařík se narodil 21. listopadu 1968 v Jindřichově Hradci, žije a pracuje v Praze. Na pražské Akademii studoval v letech 1987 až 1994, v porevoluční době v ateliérech Milana Knížáka, Stanislava Kolíbala a Aleše Veselého. Zejména práce v Kolíbalově ateliéru měla pro Písaříka zásadní význam. Na české scéně na sebe výrazně upozornil od počátku 90. let, zprvu jako člen někdejší sociálně objektové skupiny Pondělí a také jako jeden z umělců legendární pražské soukromé Galerie MXM. Objevil se také na řadě výstav v zahraničí, z nichž zmíním alespoň D’une génération a l’autre v Muzeu moderního umění města Paříže z roku 1992. Poslední velká samostatná Písaříkova výstavní exhbice proběhla poměrně nedávno v renomované pražské Galerii Rudolfinum.

Písaříkův pražský ateliér, ať už se nachází kdekoliv, bývá středobodem společenského zájmu, ostatně Písaříkova díla obráží společenský designový ruch a reagují na proměnlivou vizuálnost globální civilizace. Petrova práce se rozpíná v hájemství abstrakce, které je syceno jak impulsy ze světa klasického moderního umění, tak z popkultury, z módního průmyslu, ze světa značek a různých aktuálních a aktualizovaných módních vln. Vytváří kompozice, jejichž základ bysme asi hledali v geometrických tendencích, ty však všemožně narušuje, a tak dohledává maximální možnosti vizuality. Vedle barev proto používá i jiné materiály. Svá díla vytváří formou vrstvení, a to jak ve významovém, tak formálním smyslu.

Druhá linie Písaříkovy tvorby vychází z jeho plastické zkušenosti – vždyť je vystudovaným sochařem u renomovaných a umělecky tak rozdílných uměleckých „značek“ 60. let, jaká jména Kolíbal i Veselý reprezentují. Tvoří tedy také prostorové artefakty, které však nezapírají malířský přístup, a opačně také jeho malířsví je prostorovostí infikováno. Ve svém důsledku pak bývají Písaříkovy výstavy prokomponovanou architektonicko-malířskou instalací. Nebývalo tomu tak vždycky, vždyť Písaříkův vstup do světa umění se v 90. letech odehrával ve formě plastik či objektů, napojených ovšem vždy na nějakou sociální skutečnost. Ona sociálnost, tedy vazby na okolní vizuální svět, Petrovi zůstala i s přechodem na malbu, která posléze v jeho díla dominovala a je stále hlavním umělcovým vizuálním výstupem. Petrovi přitom přirozeně nejde jen o estetickou rovinu obrazového sdlení, jeho práce mají minimálně dvě roviny, možná i disonantní, kdy vedle jisté krásy současných vizuálních imputů se umělec zabývá i jejich smyslem či jistou mírou kritiky. Ne nadarmo se Petrova výstava v Galerii Černá labuť jmenuje výrokem, který si Petr vypůjčil od malíře Vladimíra Skrepla: Jestli chceš být originální, stačí nelhat.

Martin Dostál, kurátor

Art & Event Gallery Černá labuť