Původně designérka a sklářská výtvarnice ztělesňuje hned několik rolí: ženy umělkyně a zároveň ženy slavného muže, ženy matky i pečovatelky a v posledku ženy „umělkyně-poustevnice“. Vždy se vším všudy. V jejím životě jako by se doslovně manifestovala slova biblického Kazatele: Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas. Nebyl jí dán dlouhý čas, naplno malovala pouhých dvacet let, dokud tvorbu a život nezastavila nemoc a smrt. Svůj čas ale naplnila.

Na začátku úspěšná sklářka, která se podílela na legendární československé expozici Expo 58 v Bruselu a získala zde Zlatou medaili. Po svatbě s Václavem Ciglerem v roce 1960 a narození dětí vede svému muži, již tehdy úspěšnému skláři, „agendu“ a stará se o rodinu a odcházejícího Josefa Kaplického. Svoji tvorbu odkládá, občas vytvoří model pro přehlídku manželových šperků. Vše má ale svůj čas. Je rok 1985, děti mají vlastní rodiny, přichází zlom. Zdena se odstěhuje na chalupu na venkov, gejzír nastřádané tvůrčí energie vytryskne. Následuje dvacet let na chalupě v osamění, kdy s veškerou vášní skládá své účty životu a umění. Člověk, zvíře, hmyz, rostliny, jejich květy, plody, celý svět, ten ze zahrady, z okolní přírody kolem Blatné i svět magického vlnění televizní obrazovky, která představovala po dlouhou dobu téměř výhradního společníka venkovských večerů, se promítl do velkorysých maleb o rozměrech daných stranou stopadesáticentimetrových rolí papíru gramáže „školní čtvrtky“, ze kterých odvíjela svůj malířský čas. Obrazy zprvu podepisovala SIDONIE (latinsky Zdena) nebo zkráceně S.

Její děti i dospělá vnoučata se shodují ve vzpomínce na okamžiky, když máma a babička přijela z chalupy na pár dní do Prahy: Bylo to vždy, když jí došla role papíru a potřebovala další. Zároveň přivezla ukázat nové věci. Byla jak gejzír: podlaha pokoje se zaplavila barevnými velkoformátovými malbami, její svět v odluce na vsi se před nimi rozvinul v neuvěřitelném množství emocí přes hluboké smutky po čirou radost.

Malířský potenciál, který již v její sklářské tvorbě zahlédl ještě na škole profesor Josef Kaplický, naplnila během krátké doby vrchovatou měrou. Její dílo, poháněné stále touž dlouho střádanou energií, působí v čase natolik kompaktně, že je nelze dělit na období. Motivy i barevné nálady se v obměnách vracejí, vývoj nespěje jednoznačně od temných k radostně barevným tónům či naopak. Střídají se témata nejosobnější, kde řeší svoji samotu, své vztahy, hluboká přání, pocity z očistných koupelí, připomínajících obrodný očišťující rituál, s těmi „zvenku“. Zvnitřňuje a zrcadlí momenty z obrazovky: svět zvířat, svět rostlin, sportovních výkonů, hudebníků.

Její malířská tvorba není příliš známá, přesto snese velká srovnání. Univerzální beztvářné, odvážně barevné postavy si lze představit v sousedství Jiřího Sopka, ohromné květy, otevírající se opylujícímu hmyzu, zase ve společenství Georgii O´Keeffe, jemně pastelové koupelnové scény vedle Pierra Bonnarda, vitalistní figurální kompozice živých, divokých barev v kole života Henri Matisse. A můžeme ještě hlouběji. Figury zápasníků, běžců, hudebníků monumentální archaičností evokují starověké kultury, zvířata spící i umírající hlubiny prehistorických jeskyní. Vypráví skrze tělesnost a její projevy, smyslovost, smyslnost, život, smrt. Těla a jejich akce na obrazech definují bytí, osobní i veskrze obecné. Nevytváří příměry, nekonstruuje malířská přirovnání, všechny situace zachycené na obrazech, jsou samy o sobě a své energii, která je právě v tu chvíli energií bubeníka, hráče na piano, housle či píšťalu, běžce, bruslaře, plavce, antilopy, čmeláka, motýla, komára, rostliny. Je jedno, zda jde o jde o fyzická setkání ze zahrádky a okolní přírody, nebo magická večerní spojení s televizní obrazovkou. Zápas, smíření, Eros a Thanatos, láska a smrt.

Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas:

…

je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat;

je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit;

je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje.

/Kazatel 3;1,6-8/

Galerie U Betlémské kaple