Dne 4. dubna proběhla v Týnské literární kavárně vernisáž výstavy Veroniky Brožkové, umělkyně s bipolární poruchou. Série fotografií nabízí porovnání snímků zachycených v klidové fázi se záběry z manické ataky a vyzývá k zamyšlení nad relativitou „normálnosti“ a „nenormálnosti“ kolem nás. Výstavu můžete navštívit do 27. dubna. A proč se výstava jmenuje O prázdninách listí nepadá? Odpovědí Veroniky Brožkové, která je aktivní také literárně, je tato mikropovídka:
Je léto. Slunce pálí. Na slunci je čtyřicet. Ve mně je mráz. Nevidím letní barvy kolem, neslyším výskot dětí, necítím vůni levandule. Šourám se na zahradu. Krok, krok, krok. To jsem se musela probudit? Noci se teď dají přežít. Ale ta probuzení. Chci nehybně ležet, než bude čas ke spánku. Copak může socha dýchat, běhat nebo se dokonce smát? Někdo mě prostě musel vypnout. Copak může fungovat hračka bez baterek? Vkládám do úst svoje bílé „baterky“, polykám je a měním se ze sochy v pomalého robota. Koruny stromů šustí, děti si do pus vkládají lesní jahody a po trávníku proběhne černá veverka. Chvěju se, zapnu si svetr ke krku. Volám své nejlepší kamarádce.
„Tak co dneska hrajou?“ ptá se.
„Tragédii… “ odpovídám a sedám si na lavičku pod jabloň.
„A co děláš?“ zeptá se energicky kamarádka.
„Jsem na zahradě.“ šeptám. Moje milovaná chalupa a já se neraduju. „Fakt?“ zasměje se.
„Asi bych si měla vzít hrábě… To by byla terapie.“ zavírám oči.
Děti běhají kolem. Křičí a chystají se do bazénku.
„…o prázdninách listí nepadá!“ Kamarádka se chechtá. Čumim jako puk. Asi si sundám svetr.
Text: redakce
