Tajemné krajiny, biomorfní konstrukce, dendritické obrazce, bubliny, jednobuněční živočichové, struktury různého druhu, plochy vesmírů. Jednou ponurá barevnost, podruhé výrazné barvy rodící se ze tmy. Můžeme se ponořit do poetického snění, ale najednou jsme raněni řezem žiletky. Tvorba Jiřího Valenty je vzhledem k výrazové šíři neuchopitelná a vzhledem k technické stránce nezařaditelná. Co vlastně máme před sebou — fotografii, kresbu, malbu nebo počítačovou grafiku?

Jiří Valenta se zabývá fotografií, především reportážní, po dobu více než třiceti let. V posledních letech však pracuje s fotografickým materiálem netradičně. Vyšel z vodou poničených negativů, na které kreslil a maloval nejrůznějšími pomůckami. Nejprve tuší, později barvami, chemikáliemi a jejich roztoky rozdílných konzistencí, jejichž účinek na pás kinofilmu zkoumal. Své kompozice vytvářel někdy cíleně pomocí nástrojů, které si pro tuto příležitost vyrobil, jindy přenechal část výtvarného procesu náhodě. Na ploše filmu rozehrával hry ustalovače a vývojky, barvy na jednotlivých políčkách rozfoukával a nechával volně stékat. Stal se původcem samovolně vznikajících útvarů, s napětím čekajícím na konečný výsledek.

01valenta

V závěrečné fázi svých experimentálních postupů Valenta pozitivy skenuje, pohrává si s inverzní tonalitou a občas provádí poslední úpravy pomocí počítačového programu, který mu umožňuje zkoumat barevné varianty jednotlivých obrazových ploch. Výsledkem jsou naprosto jedinečné abstraktní kompozice, někdy však doplněné reálnými prvky jako například křídlo komára či motýla, noha ptáka, tělíčko vosy, které práce nejen navracejí do reality viditelného světa, ale nechávají je oscilovat mezi poetikou a brutalitou. Valentovy graficko-fotografické obrazy často náleží do širších celků s konceptuálním rozměrem. Například tělíčko vosy má souvislost s krátkým filmem, příběhem o vosách.

02valenta

Jiří Valenta vymyslel i vlastní tvůrčí postupy. Například určitou variantu techniky fokalku, kdy kreslí fotografickými emulzemi na skleněné desky, které pak stejně jako kinofilm prosvěcuje. Přibližuje se tím někdejším experimentům Josefa Istlera, který zařadil většinu svých fokalků do souboru Hry [1]. Valenta je nazývá podobně – Lelkovačky. Jiný jeho postup připomíná techniku cliché verre, při které se kreslí přímo do emulze fotografické desky a negativní kresba se následně přenese na fotografický papír nebo na skleněnou desku, potaženou neprůsvitným materiálem. Technikou se zabývali zejména francouzští krajináři barbizonské školy a ve dvacátém století Pablo Picasso, Max Ernst a Paul Klee. U nás se jí v padesátých letech věnoval Bohuslav Reynek.

03valenta

Valentovy výzkumy matérií souzní s požadavky na surrealistické obrazové dílo, jež má být zbaveno rozumové kontroly. V roce 1936 uveřejnil André Breton esej „D'une Décalcomanie sans objet preconçu“, v níž se mimo jiné zabýval dekalky Oscara Dominguea, které jsou podle něj ideálními interpretačními plochami [2]. Podal návod, jak tato dílka tvořit: „Rozestřete pomocí tlustého štětce černý kvaš v hustším stavu na list bílého atlasového papíru, na který ihned přiložte jiný, a třete jej přiměřeným tlakem. Pak tento druhý list opatrně sejměte způsobem, kterým se postupuje při snímání obtisků, a čiňte tak opakovaně, až bude list téměř suchý. To, co budete mít před sebou, patrně nebude nic víc než stará paranoická zeď Leonarda da Vinci, ale tato zeď bude dovedena k dokonalosti. Pak stačí, když například nazvete získaný obrázek podle toho, co na něm s jistým odstupem objevíte, a můžete si být jisti, že jste se vyjádřili způsobem nejosobnějším a nejcennějším“ [3].

04valenta

Valentovy tušové práce s dendritickými strukturami přesně odpovídají těmto představám. Nejen, že se přibližují k surrealistickým dílům po formální stránce, ale shoda je především obsahová. Tvořit stejně „jako příroda“, která využívá náhody, jež se stala legitimním tvůrčím postupem. Valenta se nechává překvapovat tím, co samovolně vzniká na stísněné ploše kinofilmu, která však svým převedením do digitální podoby může dosáhnout obrovských rozměrů. Na miniaturní práce se najednou díváme optikou mikroskopu či zvětšováku na fotografie. Vzniklé kresby a struktury se mění a překvapují diváka tím, co dosud nebylo pouhým okem viditelné, a společně se svými biomorfními tvary odkazují k vědecké mikrofotografii.

05valenta

Valentovy mikrokosmy odkazují také k tvorbě Vladimíra Boudníka, který v padesátých letech rámoval skvrny na starých oprýskaných zdech a upozorňoval diváka na to, že i beztvará skvrna může vyvolat estetický zážitek, zažehnout v člověku nejrůznější představy a motivovat ho k tomu, aby umění nejen prožíval, ale i tvořil. Byl u nás jedním z prvních představitelů umění informelu a jeho inovace na poli grafických technik ovlivnily mnoho našich výtvarníků. Valentovo dílo je jednou z odpovědí na otázku, čím by se asi Boudník zabýval v dnešní době. Také Boudník zkoumal nejrůznější materiály pod mikroskopem a upozorňoval další neoficiální výtvarníky a literáty padesátých let na jejich estetický účinek. Experimentoval rovněž s fotografií, fokalky a dekalky.

06valenta

Ne náhodou připomínají Valentovy „kresby světlem“, založené především na kontrastu černé a bílé, grafické práce. Vycházejí totiž ze stejného druhu lyrismu jako grafické listy Boudníkovy. A nebude také náhoda, že se Valenta seznámil s Boudníkovým žákem Oldřichem Hamerou, který ho zásobil vyprávěním nejen o Boudníkově díle, ale i o jeho umělecké teorii. Valentovo chápaní uměleckého díla vychází ze stejných kořenů jako tvorba Boudníka, Hamery a dalších umělců, kteří obrátili svou pozornost k přírodě, aby pozorovali její řád, vnímali její zákony a věčné rytmy. Jiří Valenta je zakořeněný v domácí tradici, ale zároveň zůstává svůj. Protože jeho postupy jsou natolik inovativní – na jedné straně nepopírají dobrou rukodělnou práci, na straně druhé využívají všech možností moderní techniky – a jeho výrazová škála je prakticky nevyčerpatelná, musíme jej považovat za jednoho z nejoriginálnějších tvůrců naší současné výtvarné scény.

[1]   Dufek, Antonín: FotoRama in: František Šmejkal: Skupina Ra, Galerie hlavního města Brna. Katalog výstavy. Praha 1988, 97.
[2]   Breton, André: D'une Décalcomanie sans obhet preconçu, citováno podle Waldberg, Patrick: Der Surrealismus, Köln 1965, s. 84 - 86.
[3]   Breton, André: D’une décalcomanie sans objet préconçu (Décalcomanie du désir), Minotaure, 1936, č. 8, s. 18, citováno podle Bydžovská, Lenka / Srp, Karel: Krása bude křečovitá. Surrealismus v Československu 1933–1939, Praha 2016, s. 348.

Autorka: Eva Čapková