Malíř a sochař Jean Dubuffet (1901–1985) proslul jako jedna z vůdčích osobností umění informelu a apoštol umění v syrovém stavu (art brut). Méně je známý jeho vyhraněný filozofický postoj, v němž se projevuje jako kategorický individualista – zastánce individuální umělecké kreativity a neohrožený bojovník proti institucionální kultuře.
Syrové umění je podle Jeana Dubuffeta vytvářeno lidmi nedotčenými kulturou a rodí se výhradně z vnitřních podnětů tvůrce, neovlivněného dobovým formálním kánonem, vládnoucím vkusem a hodnotovými kritérii. Při formulování programu art brut byl Dubuffet inspirován též lékařem Hansem Prinzhornem, který studoval umělecké projevy psychiatrických pacientů. Syrové umění zahrnuje spontánní projevy neškolených tvůrců, tvorbu duševně nemocných a medijní kresby. Jeho podstatným rysem však není to, že vzniká aktivitou osob bez uměleckého školení, ale že je nezávislé na dobovém kulturním kontextu.
Jean Dubuffet byl nejen od Boha nadaným malířem, ale též brilantním esejistou. Jeho text z katalogu výstavy syrového umění, pořádané roku 1949 v pařížské galerii Drouin, je považován za manifest art brut. Vyslovil zde zásadní myšlenku, že syrové umění, jež vychází z individuálních podnětů, představ a vizí, je nadřazeno kulturnímu umění, které je ovlivněno konvenčním vkusem a společensky přijímanými hodnotami a idejemi. Art brut představuje autentickou a čistou podobu umění, která je nejméně zatížena společensko-ideovým balastem: „Umění se neživí idejemi.“ Stojí tak v opozici k nezdravému umění kulturnímu, které podléhá indoktrinaci a konvenčním normám a stává se „falešnou mincí“ intelektuálů.
Otázku antagonismu mezi svobodnou povahou umělecké tvorby a kolektivistickým, státem ovládaným charakterem kultury Jean Dubuffet hlouběji rozpracoval v eseji Asphyxiante culture (Dusivá kultura) z roku 1968. Velmi otevřeně zde poukázal na obecnou škodlivost institucionalizace kultury, jež vede ke společenskému prosazení reduktivních kulturních norem, které dusí křehký květ individuální umělecké kreativity. Jasnozřivě reagoval na právě se etablující konceptualismus, v němž rozpoznal nový vývojový stupeň akademismu, vyznačující se bezpříkladnou tvůrčí sterilitou. Tragikomiku osudové Duchampovy prohry pak vyjádřil sugestivním příměrem: provokatér Duchamp byl institucionální autoritou lapen a přišpendlen do vitríny jako motýl a z provokativního gesta se stala závazná kulturní norma. Všechny následující citáty jsou vybrány z eseje Dusivá kultura.
Obr. 1. Paul Léautaud v rákosovém křesle, 1946
Obr. 2. Kámen života z cyklu Filozofické kameny, 1952
Kultura – státní náboženství a nástroj indoktrinace
Dnes už slovo kultura neoznačuje soubor děl minulosti, předkládaných jako doporučení, ale něco zcela jiného. Je spojeno s dobyvatelstvím, s indoktrinací, s celým aparátem zastrašování a nátlaku. Mobilizuje občanskou uvědomělost a vlastenectví. Vede k založení jakéhosi náboženství, státního náboženství. Klade velký důraz na reklamu, takže reklama – ta nejnevkusnější a nejomezenější – nyní srůstá s uměleckou produkcí do takové míry, že publikum se zříká jakýchkoli soudů. Je vybízeno k uctívání nikoliv umělecké tvorby, nýbrž prestiže jistých umělců, založené na reklamě. Nepřijde mu už na mysl informovat se o dílech samotných, ale jen o reklamních cestách, jimiž se šíří.
Valorizace reklamy, na níž pracuje kulturní propaganda, poznamenala nejen publikum, ale i umělce samotné. I oni docházejí k přesvědčení, že reklama nabývá vrchu nad obsahem díla. A jsou vedeni k tomu, aby podřizovali nikoliv reklamu povaze díla, jakmile je jednou vytvořeno, ale naopak dílo samotné už při jeho zrodu reklamě, která ho teprve opravňuje.
Postoj kulturní vs. postoj subversivní
Příznaky a způsoby vyjadřování, které dnes představují subversivní postoj, budou zítra součástí postoje kulturního, jakmile jím budou pohlceny. (…) O subversivním postoji už pochopitelně nemůžeme hovořit v případě, že dojde k jeho zobecnění a stane se normou. Subversivní se v té chvíli promění na statutární. Už předtím se však jeho síla rychle zeslabuje v závislosti na tom, jak roste počet těch, kteří jej sdílejí, a naopak roste s tím, jak se tento počet zmenšuje. Na vrcholu je tehdy, když jej člověk praktikuje pouze sám za sebe.
Obr. 3. Metafyzika, 1950
Obr. 4. Natura Genitrix, 1952
Duchamp – modla kulturních sborů
Uzavřený charakter kulturního sboru je dobře ilustrován ideou objevu, která v něm vládne a která přiznává velké zásluhy těm členům svého kolegia, kteří mu představí díla, jež byla už dříve známá a dlouho milovaná, a to značnou většinou lidí, ne-li všemi, krom jeho samotného. Takový intelektuál se potom dočká obrovského úspěchu za to, že nadšenému kulturnímu sboru prezentuje nějaký předmět – pisoár, stojan na lahve, který všichni instalatéři a sklepmistři obdivují už půl století. Nikoho ale ani nenapadne, že v tomto případě přísluší role objevitelů instalatérům a sklepmistrům. Tuto roli může hrát pouze intelektuál.
Vzhledem k tomu, že v oblasti umění a ryze spontánních sklonů si věci uchovávají svou svěžest a svou moc jen tak dlouho, dokud nedostanou jméno, plní kulturní kolegium – pro svou přičinlivou snahu všechno těžkopádně pojmenovat a potvrdit – roli srovnatelnou s přišpendlováním motýlů. To je pro kulturu charakteristické: nedovede snést poletující motýly. Nedá si pokoj, dokud je neznehybní a neopatří nálepkou.
Obr. 5. Dhotel s meruňkovým nádechem, 1947
Obr. 6. Cestovatel bez buzoly, 1952
Akademismus vs. avantgarda
Akademismus (…) si navlékl novou kůži, přesunul se ve zcela nové podobě do nových sítí, v nichž ho mnozí nedokáží odhalit a v dobré víře jej chápou jako ztělesnění pokroku. Oblékl si modernistický kabát, hlásí se k avantgardě, staví na obdiv svou nezkrotnost a rebelantství. Je příliš snadné umět rozpoznat akademismus po padesáti letech a nedokázat odhalit ten současný.
S uměleckou tvorbou – vzácnou a výjimečnou – a s jejím vynášením na veřejnost se to má asi jako s pustými ostrovy, které jsou atraktivní pro svou divokou opuštěnost, jejíž konec však nastává, jakmile se na nich objeví hordy turistů, vyslané tam cestovními kancelářemi. Potom zůstane už jen odpuzující předstíraná divokost a milovníci odlehlých a výjimečných koutů se vydávají hledat další místo, kde by postavili svůj stan.
Obr. 7. Kráva s jemným nosíkem, 1954
Obr. 8. Světlá krajina, 1952
Důležité je být proti
Kultura se ztotožňuje s institucionalizací. Je třeba neztrácet tento moment ze zřetele a nepodlehnout iluzi, že spočívá pouze v daném systému kolíkování mysli, který se musí zlepšit. (…) Proti institucionalizaci – ať jsou jejím předmětem jakákoli stanoviska – je třeba bez oddechu bojovat, protože jde o sílu, která stojí proti individuálnímu myšlení, tedy proti životu; jde právě o tu sílu, proti níž se konstituuje myšlení a která se k němu má jako tíha ke skokanovi, k projektilu.
Jako nejvíce plodný se nakonec spíše než prostá akulturnost jeví postoj, založený na odmítnutí a zpochybnění kultury. Akulturnost je nepochybně velice nebezpečná všemu, co z člověka činí snadnou oběť inkulturace a vede jej ke groteskní profesuře na Sorbonně nebo do náruče groteskní Akademie krásné literatury. Rád bych nicméně zdůraznil, že je třeba brát v úvahu míru důslednosti revoltujícího postoje a šíři jeho záběru. Potom vůbec nezáleží na tom, že sálá z člověka více či méně vzdělaného, stejně jako u toho, kdo se zbavuje nábytku, vyjde nastejno, jestli jde o odřenou pohovku nebo o brokátová křesla, důležité je pouze a jedině jeho odmítnutí majetku. Důležité je být proti.
Autor: Jiří Bernard Krtička
