Půst - Martin Mainer
Nová galerie, Balbínova 26, Praha 2 
15. březen 2018 - 27. duben 2018

https://www.novagalerie.cz/pust/

 

https://www.facebook.com/events/147965492561020/

Kurátor: Richard Adam


Půst.
Obrazy vzniklé od září 2016 do února/března 2018.

Celá série se současným názvem Půst, série palet, byla odstartována, jako poslední dobou tak často a vše, „náhodně“, taky jak jinak, že, vše se děje náhodně. Inspirovala mě k ní, jako posledních deset let ke všemu možnému i nemožnému, malířskému i nemalířskému, moje žena, za vším hledej ženu, za životem určitě. Kam nemůže čert, nastrčí, však víte, někdy prst, někdy ženu. Nina, žena má, mně v září šestnáct donesla ze školy palety na spálení, že už je nikdo z adeptů malířství nechce používat. Tři jsem opravdu spálil, ale pak mi jich bylo líto, takové krásné sololity, třeba je na něco použiju, jsem si řekl, a taky že jo.

Rozhodil jsem palety na zemi a kochal se krásou té naprosté a čisté abstrakce, abstrakce tak automatické, jak jen to slovo vyjadřuje – něco, co ego neřídí, mysl nedělá, a jen a jen „náhoda“ ustanoví v existenci. Koukám na ně, a vidím, že každá je obraz. Stačí jen rám, a je to, jsem si řekl, a na zemi jsem je začal, jen tak ze srandy, skládat přes sebe a pod sebe a vedle sebe. Už od prvního skládání jsem byl jat tou jejich bezprostředností a cítil, že by to mohlo něco „být“.

Už první skládačka na plátně, ještě nepřilepená, se stávala něčím, co jsem dobře tušil, že nebude jen tak sranda na pár chvil, a taky se tak stalo. Hra s lepením palet zdárně pokračovala, rozjela se série, která mě vleče už rok a půl. Překrývání jednotlivých obrazů mě fascinovalo, provokovalo, bral jsem je jako střípky paměti, ostatně o paměti a jednotlivých příbězích je celý Půst v knize i v obrazech.

Zlaté rámy dávaly náhodným flekům celistvost, obrazovost, prostor, veselost; vtip doufám podtrhuje také až komiksové zjednodušení, stereotypnost namalovaných rámů, inspirovaných mými rámy z devadesátých let i rámy mých studentů, i mantrou Neem Károli Báby, jeho slavným „ram-ram-ram“, a třeba i samotným Rámou, kdo ví, možná i Karlem Zemanem a nádherou jeho Vynálezu zkázy, který v mém dětství každý Štědrý den běžel dopoledne v televizi, a který mě děsil i přitahoval zároveň, nebo kreslenými vtipy v Dikobrazu, třeba Kerles, nebo Jiránek. Zkusil jsem také nalepit i oválné malířské palety, jeden dva obrazy vznikly, ale jak dáš rám na takovou paletu, není to ono. Palety se mně pod rukama měnily v jakési možná vodní bytosti, s očima, ožívaly, trochu až děsily.

U všech obrazů mi jde o malý prostor, nepotřebuji nekonečno, stačí mi deset centimetrů iluzivního prostoru, a jsem překvapen, zírám, a z toho malého prostůrku pak cítím a vnímám prostor velký, nekonečný. Každá zarámovaná paleta je obraz, je svým vlastním prostorem, některých jsem se jemně dotkl, některé jsem nechal tak, jak se staly a jsou, a některé jsem znovu namaloval, dá-li se kupení fleků vůbec tak vznosně nazvat. Život jim dává až nakupení. Všechny obrazy mají své jméno, a vždy jsem k němu dříve či později při práci došel. Mám rád pojmenování obrazů, a také mě často uvědomění si jména obrazu při práci vede, pomáhá a je opakováno jako mantra po celou dobu jeho vytváření. Samozřejmě by také – a s klidem – mohly být beze jména, obrazy klidně beze jména si žijí a být mohou, málokdo je oslovuje, spíše naopak, jsme jimi oslovováni, dá-li se to tak říct, a v to doufá také každý malíř, že jeho obrazy osloví beze slov, za slovy, a klidně beze jména, svého diváka.

Text: Martin Mainer

 

"V přízemí baráku, skrývajícího pod střechou /v devadesátých letech/ Mainerův ateliér, měl Martin Tequila bar. On ho samozřejmě nevlastnil, on ho jen vyzdobil. Kdykoliv jsem se přišel podívat na nové obrazy, vždycky mě tam zatáhl. Desítky a desítky zavěšených a jím pomalovaných – či vlastně potištěných – pruhů papíru tu zdobily stěny, a stříbrná tequilla se dožadovala citronu a soli. Na rozdíl od zlaté, která brala jen skořici a pomeranč. Tequila se nepije jako slivovice, říkával Martin. Pít Tequilu je umění! Martin pochází z Havířova. Z města, kde drsnost vztahů je denním chlebem, a skupina nadržených bouchačů už čeká, aby tě zmlátila. Zkušenosti z toho města si nese stále s sebou, má je uloženy hluboko v paměti a podvědomí, a je, upřímně řečeno, taky drsnější než jiní. Svého dětství se prostě člověk jen tak nezbaví. I když… je drsnější opravdu? S Martinem jsme bývali docela kamarádi. Pokud se dá kamarádství postavit na skvělých obrazech. Duchové v záclonách, například, se roztahovali po zadní stěně staré skříně, a přitom se přízračně šklebili /ten obraz z devadesátého roku jsem koupil/, Libuše soudila soudem na reprodukci Ženíškovy „žánrovky“ /koupil jsem taky/, a když k tomu přidáte ještě skvělou autorskou knihu /pomalovaná Anna Karenina/ a taky pár skvostných akvarelů, máte zajímavý celek, se kterým se už dá pracovat. Nebo se na něj alespoň se zalíbením dívat. Za ty akvarely, mimochodem, jsem platil flaškami adamovky, flaškami toho „zázračného elixíru“, a Martin si ten elixír myslím docela užíval… Od poloviny osmdesátých let tvořil obrazy, které jsou, nevím jak to nejlépe říct, jsou prostě výborné. Po všech malířských stránkách, a já je nebudu popisovat. Nemá to totiž smysl. Jedno je jasné – Půst to rozhodně není! A nikdy nebyl! Zářivé slunce těžko zavřete do krabičky od sirek..."

Text: Richard Adam, kurátor výstavy Půst

 

Nová galerie

Půst.
Obrazy vzniklé od září 2016 do února/března 2018.

Celá série se současným názvem Půst, série palet, byla odstartována, jako poslední dobou tak často a vše, „náhodně“, taky jak jinak, že, vše se děje náhodně. Inspirovala mě k ní, jako posledních deset let ke všemu možnému i nemožnému, malířskému i nemalířskému, moje žena, za vším hledej ženu, za životem určitě. Kam nemůže čert, nastrčí, však víte, někdy prst, někdy ženu. Nina, žena má, mně v září šestnáct donesla ze školy palety na spálení, že už je nikdo z adeptů malířství nechce používat. Tři jsem opravdu spálil, ale pak mi jich bylo líto, takové krásné sololity, třeba je na něco použiju, jsem si řekl, a taky že jo.

Rozhodil jsem palety na zemi a kochal se krásou té naprosté a čisté abstrakce, abstrakce tak automatické, jak jen to slovo vyjadřuje – něco, co ego neřídí, mysl nedělá, a jen a jen „náhoda“ ustanoví v existenci. Koukám na ně, a vidím, že každá je obraz. Stačí jen rám, a je to, jsem si řekl, a na zemi jsem je začal, jen tak ze srandy, skládat přes sebe a pod sebe a vedle sebe. Už od prvního skládání jsem byl jat tou jejich bezprostředností a cítil, že by to mohlo něco „být“.

Už první skládačka na plátně, ještě nepřilepená, se stávala něčím, co jsem dobře tušil, že nebude jen tak sranda na pár chvil, a taky se tak stalo. Hra s lepením palet zdárně pokračovala, rozjela se série, která mě vleče už rok a půl. Překrývání jednotlivých obrazů mě fascinovalo, provokovalo, bral jsem je jako střípky paměti, ostatně o paměti a jednotlivých příbězích je celý Půst v knize i v obrazech.

Zlaté rámy dávaly náhodným flekům celistvost, obrazovost, prostor, veselost; vtip doufám podtrhuje také až komiksové zjednodušení, stereotypnost namalovaných rámů, inspirovaných mými rámy z devadesátých let i rámy mých studentů, i mantrou Neem Károli Báby, jeho slavným „ram-ram-ram“, a třeba i samotným Rámou, kdo ví, možná i Karlem Zemanem a nádherou jeho Vynálezu zkázy, který v mém dětství každý Štědrý den běžel dopoledne v televizi, a který mě děsil i přitahoval zároveň, nebo kreslenými vtipy v Dikobrazu, třeba Kerles, nebo Jiránek. Zkusil jsem také nalepit i oválné malířské palety, jeden dva obrazy vznikly, ale jak dáš rám na takovou paletu, není to ono. Palety se mně pod rukama měnily v jakési možná vodní bytosti, s očima, ožívaly, trochu až děsily.

U všech obrazů mi jde o malý prostor, nepotřebuji nekonečno, stačí mi deset centimetrů iluzivního prostoru, a jsem překvapen, zírám, a z toho malého prostůrku pak cítím a vnímám prostor velký, nekonečný. Každá zarámovaná paleta je obraz, je svým vlastním prostorem, některých jsem se jemně dotkl, některé jsem nechal tak, jak se staly a jsou, a některé jsem znovu namaloval, dá-li se kupení fleků vůbec tak vznosně nazvat. Život jim dává až nakupení. Všechny obrazy mají své jméno, a vždy jsem k němu dříve či později při práci došel. Mám rád pojmenování obrazů, a také mě často uvědomění si jména obrazu při práci vede, pomáhá a je opakováno jako mantra po celou dobu jeho vytváření. Samozřejmě by také – a s klidem – mohly být beze jména, obrazy klidně beze jména si žijí a být mohou, málokdo je oslovuje, spíše naopak, jsme jimi oslovováni, dá-li se to tak říct, a v to doufá také každý malíř, že jeho obrazy osloví beze slov, za slovy, a klidně beze jména, svého diváka.

Text: Martin Mainer

"V přízemí baráku, skrývajícího pod střechou /v devadesátých letech/ Mainerův ateliér, měl Martin Tequila bar. On ho samozřejmě nevlastnil, on ho jen vyzdobil. Kdykoliv jsem se přišel podívat na nové obrazy, vždycky mě tam zatáhl. Desítky a desítky zavěšených a jím pomalovaných – či vlastně potištěných – pruhů papíru tu zdobily stěny, a stříbrná tequilla se dožadovala citronu a soli. Na rozdíl od zlaté, která brala jen skořici a pomeranč. Tequila se nepije jako slivovice, říkával Martin. Pít Tequilu je umění! Martin pochází z Havířova. Z města, kde drsnost vztahů je denním chlebem, a skupina nadržených bouchačů už čeká, aby tě zmlátila. Zkušenosti z toho města si nese stále s sebou, má je uloženy hluboko v paměti a podvědomí, a je, upřímně řečeno, taky drsnější než jiní. Svého dětství se prostě člověk jen tak nezbaví. I když… je drsnější opravdu? S Martinem jsme bývali docela kamarádi. Pokud se dá kamarádství postavit na skvělých obrazech. Duchové v záclonách, například, se roztahovali po zadní stěně staré skříně, a přitom se přízračně šklebili /ten obraz z devadesátého roku jsem koupil/, Libuše soudila soudem na reprodukci Ženíškovy „žánrovky“ /koupil jsem taky/, a když k tomu přidáte ještě skvělou autorskou knihu /pomalovaná Anna Karenina/ a taky pár skvostných akvarelů, máte zajímavý celek, se kterým se už dá pracovat. Nebo se na něj alespoň se zalíbením dívat. Za ty akvarely, mimochodem, jsem platil flaškami adamovky, flaškami toho „zázračného elixíru“, a Martin si ten elixír myslím docela užíval… Od poloviny osmdesátých let tvořil obrazy, které jsou, nevím jak to nejlépe říct, jsou prostě výborné. Po všech malířských stránkách, a já je nebudu popisovat. Nemá to totiž smysl. Jedno je jasné – Půst to rozhodně není! A nikdy nebyl! Zářivé slunce těžko zavřete do krabičky od sirek..."

Text: Richard Adam, kurátor výstavy Půst

Více zde: https://www.novagalerie.cz/pust/


Více zde: https://www.novagalerie.cz/pust/

Půst.
Obrazy vzniklé od září 2016 do února/března 2018.

Celá série se současným názvem Půst, série palet, byla odstartována, jako poslední dobou tak často a vše, „náhodně“, taky jak jinak, že, vše se děje náhodně. Inspirovala mě k ní, jako posledních deset let ke všemu možnému i nemožnému, malířskému i nemalířskému, moje žena, za vším hledej ženu, za životem určitě. Kam nemůže čert, nastrčí, však víte, někdy prst, někdy ženu. Nina, žena má, mně v září šestnáct donesla ze školy palety na spálení, že už je nikdo z adeptů malířství nechce používat. Tři jsem opravdu spálil, ale pak mi jich bylo líto, takové krásné sololity, třeba je na něco použiju, jsem si řekl, a taky že jo.

Rozhodil jsem palety na zemi a kochal se krásou té naprosté a čisté abstrakce, abstrakce tak automatické, jak jen to slovo vyjadřuje – něco, co ego neřídí, mysl nedělá, a jen a jen „náhoda“ ustanoví v existenci. Koukám na ně, a vidím, že každá je obraz. Stačí jen rám, a je to, jsem si řekl, a na zemi jsem je začal, jen tak ze srandy, skládat přes sebe a pod sebe a vedle sebe. Už od prvního skládání jsem byl jat tou jejich bezprostředností a cítil, že by to mohlo něco „být“.

Už první skládačka na plátně, ještě nepřilepená, se stávala něčím, co jsem dobře tušil, že nebude jen tak sranda na pár chvil, a taky se tak stalo. Hra s lepením palet zdárně pokračovala, rozjela se série, která mě vleče už rok a půl. Překrývání jednotlivých obrazů mě fascinovalo, provokovalo, bral jsem je jako střípky paměti, ostatně o paměti a jednotlivých příbězích je celý Půst v knize i v obrazech.

Zlaté rámy dávaly náhodným flekům celistvost, obrazovost, prostor, veselost; vtip doufám podtrhuje také až komiksové zjednodušení, stereotypnost namalovaných rámů, inspirovaných mými rámy z devadesátých let i rámy mých studentů, i mantrou Neem Károli Báby, jeho slavným „ram-ram-ram“, a třeba i samotným Rámou, kdo ví, možná i Karlem Zemanem a nádherou jeho Vynálezu zkázy, který v mém dětství každý Štědrý den běžel dopoledne v televizi, a který mě děsil i přitahoval zároveň, nebo kreslenými vtipy v Dikobrazu, třeba Kerles, nebo Jiránek. Zkusil jsem také nalepit i oválné malířské palety, jeden dva obrazy vznikly, ale jak dáš rám na takovou paletu, není to ono. Palety se mně pod rukama měnily v jakési možná vodní bytosti, s očima, ožívaly, trochu až děsily.

U všech obrazů mi jde o malý prostor, nepotřebuji nekonečno, stačí mi deset centimetrů iluzivního prostoru, a jsem překvapen, zírám, a z toho malého prostůrku pak cítím a vnímám prostor velký, nekonečný. Každá zarámovaná paleta je obraz, je svým vlastním prostorem, některých jsem se jemně dotkl, některé jsem nechal tak, jak se staly a jsou, a některé jsem znovu namaloval, dá-li se kupení fleků vůbec tak vznosně nazvat. Život jim dává až nakupení. Všechny obrazy mají své jméno, a vždy jsem k němu dříve či později při práci došel. Mám rád pojmenování obrazů, a také mě často uvědomění si jména obrazu při práci vede, pomáhá a je opakováno jako mantra po celou dobu jeho vytváření. Samozřejmě by také – a s klidem – mohly být beze jména, obrazy klidně beze jména si žijí a být mohou, málokdo je oslovuje, spíše naopak, jsme jimi oslovováni, dá-li se to tak říct, a v to doufá také každý malíř, že jeho obrazy osloví beze slov, za slovy, a klidně beze jména, svého diváka.

Text: Martin Mainer

"V přízemí baráku, skrývajícího pod střechou /v devadesátých letech/ Mainerův ateliér, měl Martin Tequila bar. On ho samozřejmě nevlastnil, on ho jen vyzdobil. Kdykoliv jsem se přišel podívat na nové obrazy, vždycky mě tam zatáhl. Desítky a desítky zavěšených a jím pomalovaných – či vlastně potištěných – pruhů papíru tu zdobily stěny, a stříbrná tequilla se dožadovala citronu a soli. Na rozdíl od zlaté, která brala jen skořici a pomeranč. Tequila se nepije jako slivovice, říkával Martin. Pít Tequilu je umění! Martin pochází z Havířova. Z města, kde drsnost vztahů je denním chlebem, a skupina nadržených bouchačů už čeká, aby tě zmlátila. Zkušenosti z toho města si nese stále s sebou, má je uloženy hluboko v paměti a podvědomí, a je, upřímně řečeno, taky drsnější než jiní. Svého dětství se prostě člověk jen tak nezbaví. I když… je drsnější opravdu? S Martinem jsme bývali docela kamarádi. Pokud se dá kamarádství postavit na skvělých obrazech. Duchové v záclonách, například, se roztahovali po zadní stěně staré skříně, a přitom se přízračně šklebili /ten obraz z devadesátého roku jsem koupil/, Libuše soudila soudem na reprodukci Ženíškovy „žánrovky“ /koupil jsem taky/, a když k tomu přidáte ještě skvělou autorskou knihu /pomalovaná Anna Karenina/ a taky pár skvostných akvarelů, máte zajímavý celek, se kterým se už dá pracovat. Nebo se na něj alespoň se zalíbením dívat. Za ty akvarely, mimochodem, jsem platil flaškami adamovky, flaškami toho „zázračného elixíru“, a Martin si ten elixír myslím docela užíval… Od poloviny osmdesátých let tvořil obrazy, které jsou, nevím jak to nejlépe říct, jsou prostě výborné. Po všech malířských stránkách, a já je nebudu popisovat. Nemá to totiž smysl. Jedno je jasné – Půst to rozhodně není! A nikdy nebyl! Zářivé slunce těžko zavřete do krabičky od sirek..."

Text: Richard Adam, kurátor výstavy Půst

Více zde: https://www.novagalerie.cz/pust/